Obraz lidského života.

Když sem nedávno zrána,

U prostřed podletí,

Zahradu svého pána

Počal procházeti,

Bych svou mysl od práce

Velmi unavenou

Občerstvil v té zahrádce,

Starostí zemdlenou.

A sotva sem jen vkročil

Do této zahrady,

An tu kvítek vyskočil

Barvený a mladý;

Na nějžto pilně hledě,

Sem se pozastavil,

Bych tak jeho vzrost zvědě,

Svou žádost zastavil.

Již se vzhůru slunéčko

Pomalu vznášelo,

Již to světa srdečko

Svůj blesk pronášelo;

Již ten kvítek novotný,

Od blesku trefený,

Bral na se barvy notný,

Krásně proměněný.

Tuť se v barevné šaty

Brzýčko přistrojil,

Stkvělý nad roucho zlatý

Milostně ustrojil,

Jakousy vonnou páru

Z sebe vydávaje,

Toho libého daru

Hojnost rozdávaje:

Outličké nohy maje,

Sem y tam se chýlí,

Co jeden kvítek z ráje,

Činí milou chvíli.

O kvítku vzácné krásy!

Na tebe patřiti

Může po všecky časy,

Kdo chce rozkoš míti,

Neb kdož tvou milou krásu

Může vymluviti?

Kdož y tu lepost vlasů

Dosti vypraviti?

An Šalomoun, ač slavný

V své královské slávě,

Odín nebyl tak krásný,

Chodě v zlatohlavě.

Tvé líbezné lahůdky

Jsouc již povědomé,

Pracovité včeličky

Jako nevědomé,

Jedna přes druhou letě,

K tobě pospíchají,

Tvou středost v jasném letě

Pilně zažívají.

An y lidé všelicý,

Patříc na tvou krásu,

Jak malí tak velicý,

(Však letního času)

Musý to každý vyznat,

Že té tvé pěknosti

Nemůž se žádná vrovnat,

Ač jí má svět dosti.

Jsa tou pěkností odín,

Co nebe hvězdami,

Trvaje málo hodin,

Pomijíš s trávami.

Neb červená tvá pěknost

Pomalu se tratí,

A ta škaredá bledost

Tvůj ti život krátí.

Neb slunce roznícený

Své šípy ohnivé,

Na tebe obrácený,

Vypouští horlivě.

Již se tvá hlava klaní,

Horkostí trefená,

Padá co rychlá laní,

Z ručnice raněná.

Ach horlivé slunýčko!

Proč tak velmi prudce

To spanilé kvítíčko

Raníš v krásné líce?

Jak tu letní okrasu,

Sotva světu danou,

Můžeš v tak brzkém času

Viděti zkaženou?

Již pomalu svou hlavu

K zemi nakloňuje,

Již tu barvenou slávu

V bledost proměňuje.

Již již dokonce klesá,

Vší sýly zbavený,

Všecek se mdlobou třesa

Jako unavený.

Již pomalu skonává,

Již vypouští duši,

Již život dokonává,

Již smrt zpouští kuši;

Již jest raněn od smrti,

Již právě umírá,

Jenž sotva počal žiti,

Již život zavírá.

Ej hle člověče, obraz

Našeho života!

Ach tím se aspoň uraz,

Pokud slouží léta!

Neb mnohé v pravém květu,

Dřív než se nadějem,

Smrt porazý, a světu

Zůstává zlodějem.

Nevěř tvé spanilosti,

Nevěř příliš kráse,

Nevěř té udatnosti,

Kterouž máš v tom čase;

Ta spanilost, ta krása,

Ten květ udatnosti,

Jest jako letní řása,

Jenž mijí v rychlosti.

Nespoléhej se na to,

Že ti štěstí kvete,

Bys měl v hojnosti zlato,

Tím spíš se zaplete.

Byť tě y lidé mnozý

Nad jiné chválili,

Y toť se změní brzy,

Mnozý to zkusyli.

Všecko smrt má v své mocy,

Co na světě žije,

Nelze se jí vymocy,

Vše vesměs zhlazuje.

Nic proti ní neplatí

Vojenské nástroje,

Musý se jí poddati

Všecky lidské zbroje.

Nic jí nekojí slzy,

Nic sličnost, nic statek,

Podtne tě co květ brzy,

A přijdeš na zmatek.

Ach člověče to zpytůj,

A k srdcy připouštěj,

Nad sebou sám se slitůj,

Boha se nezpouštěj!