Obraz v lese.

Starý obraz pověšený ve hlubokém lese,

na červeném kmenu sosny, která k výši pne se,

kolem les a les jen stojí, s věčným stínem, tmavou chvojí,

sotva přes ten starý obraz slunce zamihne se.

Ale pak v tom okamžiku paprskové záře

Madonny zříš velkým smutkem poubledlé tváře,

jak se v lesů stíny dívá, kde ni pták si nezazpívá,

kde je ticho, ticho, ticho, jako u oltáře.

Jak by koho v tmě a šeru hledaly ty oči,

ale sem jen zřídka noha suchým listem vkročí,

jenom kámen svrhnou skály – rány, slyš! – však z dáli, z dáli,

nevíš, jsi-li na vrcholu, nebo na úbočí.

Zachvěješ se, nevíš, před čím – nebo les jen schladá?

Lesy mlčí, přes koruny letí mraků řada,

a ty letíš někam zpátky, do pověstí, do pohádky,

v které poutník bloudí, bloudí a sám v lese padá.

Ale pohled pod ten obraz, v květ, který žnou srpy,

a v ty oči se slzami, modré jako chrpy,

úsměv vrátí v jeho rysy, nebo, kde ten obraz visí,

lidská srdce přec jen blízko – milují a trpí.