Obraz ve vlnách.

Měsíc svítí jasnou tváří.

Sedí jinoch v jeho záři

U potoka tichého,

Dívá se, jak vlny plynou,

Rychle dál a dál se linou

Leskem stříbra čistého.

Hle, v potoka vlnách hladkých

Jaká teď se ve vnad sladkých

Šperku jeví postava?

Děva je to roztomilá,

Přelíbezná, přespanilá,

Nade všecky lákavá.

A on zrakem stíhá děvu.

Oč, že v luzného se zjevu

Kráse slepě rozkochá?

Touží děvu obejmouti,

K srdci svému přitisknouti –

Zmámeného jinocha!

Neb se vrhnuv do hlubiny

Byl by tam své laskominy

Obětí se jistě stal,

Kdyby plavce nezběhlého

Přítomný duch strážce jeho

Do ochrany nebyl vzal.

Vytrhnuv ho praví k němu:

„Jakému jsi vášnivému

Domnění se vydal v plen!

Neboť zjev, po němž jsi bažil,

Jejž jsi postihnout se snažil,

Byl jen zobrazený sen.

Rusalce, jež obstarává

Potok ten, mu život dává,

Zdálo se o družici,

S nížto v dáli pojí vlny;

Sna jen odlesk vděkuplný

Spatřil’s v oné děvici.

Pamatuj si! Ve tvém žití

Snad se ještě rozmanití

Snové k tobě přiloudí:

Nedej však se mámit jimi,

Nechť i nejvábivějšími –

Um tvůj ať je posoudí!

Chceš-li přírody však divy

Pojmout, její přičinlivý

Způsob v tiché skrytosti:

Sleduj čistou, klidnou myslí!

Jen od vášně neodvislý

Vnikne v její tajnosti.“