OBRAZ.

To sen byl malířův:

Byl Velký pátek!

juž západ hořel – zápal obětní –

a nejbolestnější všech lidských matek

v své křeslo klesla v mdlobě.

Kolem ní

kruh přátel úž se vroucně svíral:

Jan za ní náruč svoji prostřenou

jí ku ochraně dětsky rozevíral

a Magdalena klečí u jí kolenou.

Juž bolest nerostla, jen skalou tíží,

se snoubí navždy s duší v pohnutí;

hvězd světlo proplétá se temnou mříží

a světí rukou hořké sepnutí.

Tu tiše vchází žena Veronika

a bledá zdvihá před očima šat;

ten pohled do srdcí všem vniká:

tvář Kristovu zří odtud rudě plát.

Své ruce matka prudce vztáhla k němu

a zesinala k smrti její líc,

a Magdalena rty své tiskne k lemu,

déšť perel padá s její zřítelnic...

Jen básník zřel pak: v luny záři bílé

stín velebný jak skvoucí prostřed stál

a probodenou rukou z hořké chvíle

ta srdce vzhůru sladce pozvedal.