OBRAZ.

Ve starý chrám Maria Novella

ve Florencii vešel nábožně

jsem před lety, neb chvěla pohnutím

se duše moje, spatřit toužící

ten slavný obraz, v kterém Cimabue

svou božskou vysnil nebes královnu,

madonnu sladkou. Hlavou táhl mi

jak ve vidění průvod mnohohlavý,

jenž v středu svém z mistrovy dílny nesl

ten zázrak umění, co zvony zněly

a zvuky trub vším městem hlaholily;

na berlách, mitrách zlato blýskalo,

a korouhví se celý hýbal les

ve vánku jitřním, který roznášel

kol vůni květů, jež tu na sta dívek

ve skvoucích řízách v cestu sypalo.

Obláčky modré vonných kadidel

se vznášely v jas nebe, nesouce

na křídlech lehkých plesné hymny davů

a modlitby a díky, Bůh, jenž všecko může,

že požehnal té práci mistrově

a v jeho duši dal se zroditi

té krásné vidině... Já v chrám jsem vešel

a našel obraz v lodi zášeří.

Zde v přítmí kaple visel obraz ten,

ten slavný obraz, nad nímž Florencie

kdys jásala a pěla – opuštěn

a nevšímán, a v začernalé malbě

jsem v šeru sotva tvář moh’ rozeznat,

a cos jak stud a jako sklamání

mi duší šlo... A já se zamyslil

nad slávou, davů potleskem a chválou,

nad fanfárami trub a kotlů hřměním,

jak vše to nic, jak vše to míň než vonný

ten oblak dýmu, který vznášel se

kdys nad tím obrazem, když průvod slavný

jej do chrámu nes’ z dílny mistrovy,

míň než ten pablesk, který zatřpytil

se na mitrách a berlách v průvodu

a uhasl. V mé duši pravil hlas:

Tak přejde vše, jen dílo zůstane,

tak, jaké bylo, lepší ne, ni horší,

však dílo samo, bez ozdob a cet,

jež krášlily je, jako bez skvrn bláta,

jímž poházeno zlobou! Tak jsem myslil,

a zdálo se mi, že by otrávila

as hořkost duši mistra, kdyby zřel

květ těch, kdož přišli po něm, a jak zde

je obraz jeho v přítmí zapomněn.

Tu pojednou mi bylo, světlý stín

jak byl by stanul u mne, s obrazu

jak byl by shoup se (v mistrů dílech vždy

spí jejich duch přec!) a mně zašeptal:

Jak bláhový jsi, mladý cizinče!

Má každý duch svou dobu a svůj květ,

pak uvadne. Svět dál jde, hloub a výš,

jde přes tebe, však ne, by zdrtil tě,

leč aby, opřen o tebe, výš stoupal,

a věř, to jistě velký nebyl duch,

kdo závistí svou duši otrávil

před dílem jiných. Kdo byl stupeň, schod,

přes který lidstvo k hvězdným metám šlo,

ten zachvívá se tichou rozkoší,

když dávno znikl skvělý průvod slávy,

jak struna harfy, kdy již opustil

ji dotek ruky... Zmizel světlý stín,

a mně se zdálo, slavná madonna

že s obrazu se klidně usmívá...