OBRAZ.

Nad mým stolem obraz, tichý rodný dům,

a jak hledím na něj, klesám v náruč snům.

Kolem ticho všade, lampu svou jsem shas’,

měsíce zář bledá padla na obraz.

Okna jeho planou světlem záříce,

mne se zdá, že roste v svitu měsíce.

Mně se zdá, že slyším v domě otcův hlas:

„Dost jsi, hochu, bloudil – vrať se zpátky zas!“

A hlas matčin praví: „Projdi celý svět,

srdce matky jen ti může rozumět.

Ať jsi ztratil sny své, touhy, slunný jas,

na matčině srdci vyrostou ti zas!"

Měsíc svítí, svítí, v obraz hledím sám –

ó to staré štěstí zase v duši mám!

Přes propasti kletby jitřní drahou hvězd

chci je v rodný domov jako poklad nést

a nechť hrůzy pekla ničí ducha let,

k tobě, otče, matko, zas se vrátí zpět.

Jedovatý bol mi v mladé srdce pad’:

v náručí tam vašem chci se vyplakat

a tu všechnu touhu, která práchniví,

políbení vaše zase oživí,

bude jako zoře padlá v náruč tmám –

otče, matko, zas vás ve svém srdci mám!

A jak slunce, které z mraků vypne se,

ptáků sterý jásot vzbudí po lese:

vaše láska vzkřísí vše, co spalo již,

na svém křídle k slunci ponese mne výš

až k těm smělým touhám, v spásy slavný den –

vaší svatou láskou jásám zachráněn!

Slza plá mi v oku, v okně měsíc shas’

a tmy šerý závoj padá na obraz.