OBRÁZEK.

Je květen, symbol, čas i lásky,

kdy všeho láska odpověď

je odpovědí bez otázky,

je všeho snem i touhy květ.

Je květen, sám u okna sedím

mi chvíli práci výhost dám,

na sníh těch vonných květů hledím

a oddávám se vzpomínkám.

Tu pomalu se tvoří tiše

z mlh vábná dívčí hlavinka,

jak v obláčku by slétla s výše,

a k ní má spěje vzpomínka.

Ve rámci květů, blaha, krásy,

ve slunném všeho rozkvětu

jak člověk smutně vzpomíná si

svých milých dívčích portrétů.

Ve růžném věnci amoretů

si tvořím dívčí obrázek,

zřím vábné poupě její retů,

zrak snivý, plný otázek.

A ovíjí mne luzným květem,

tím květem dávno ztraceným,

jej obepřádá duch můj letem

tím rámcem lásky zlaceným.

Ty staré zvuky strun těch klesly

ve skromných veršů hravý rej

a mlhavě mne dneska kreslí

ten dívčí něžný obličej.

Zřím vlasů vločky, havran věru

jich noci moh’ by závidět,

ve oka divném, bájném šeru

to třpytnou hvězdou září zpět.

Ty oči divnou záři lejí

i lící rudé červánky,

že srovnal bych je nejraději

se zrakem krásné cikánky..

Ve bradě důlek čtveračivý,

rty rudé, bílé zoubky v nich,

při smíchu září každou chvíli

ve barvách našich národních...!