OBRÁZEK Z POUTI. (I.)

Oblaka jdou v nebi od západu,

od východu chodí jasní dnové

nad zeleným kopcem kulovatým

včera jako dnes. Tu zbytky hradu

jako zuby v lebce, kterou klove

havran, děsný čas, tu s klidem svatým

trčí nad krajem tak přespanilým,

jak by jej Bůh chystal jen svým milým.

Na tom kopci, na zelené stráni

dávno lidé třešně nasázeli,

jež jak panny na jaře se bělí,

v máji bílé, v červnu zčervenají,

jako dívky v bodrém předbíhání

pod vrcholem stanou, v líci plají,

na jejich pak korálové plody

slétli ptáci, s křikem slaví hody.

Nad úpatím na zeleném svahu

sklenář Podhajský si domek líčí,

od vrat v sínku, na dvůr chodí s prahu,

sbírá, urovnává, chřestí klíči,

jimiž zamkl polici i truhlu,

chlévy, zahrádku i kliku studny,

aby nikde nepořádná ruka

nesáhla snad na pořádek svůdný,

jenž se leskne z každičkého úhlu.

Jde a bílí, kde mu stěna puká,

uklízí a čistí dvůr i kolny,

a když po práci čas zbývá volný,

barvou modrou síň i jizbu zdobí

od přízemku jako v panském domě,

že to příliš ze vsi pro osoby,

přijdou-li sem, chodí, mluví skromně,

s úctou ke sklenáři pohlížejí,

myslí, takého že chleba nejí,

jako oni černý, usušený.

Domek jako zámeček je sklený

a kol domku všechno vysmýčeno,

že mu lidé panské dali jméno.

Ze zámečku sklenář vyšel vraty,

obrátil se na dvůr, volá zpátky

do oken, kde krejčí píchá šaty,

a ten oknem vyhled’ do zahrádky. –

„Nájemníku, vaše malé děti

tu mi oškrábaly barvu s plotu;

co to stálo práce hladit tyčky,

potřít barvou, vykrajovat špičky.

A hle, tam zas naházely smetí;

ať mi dáte pozor na drobotu!“

„Pantatínku!“ krejčík odpovídá:

„Jak pak děti, když je člověk hlídá.

Sedí v koutě tady nebožáci,

na dvůr se vám nohou kročit bojí!“

„Mlčte, mlčte. Však se leccos ztrácí;

také před nimi nic neobstojí.“

Řekl sklenář chtě se dále bráti,

ale krejčík objevil se z dveří

nesa šití, při tom v ouško jehly

navlékaje niť. Sklenář se vrátí,

a tu slyší, sotva sluchu věří,

kterak podruh, tabák hodiv stranou,

takto volá: „My se nespolehli,

pantatínku, že tu věčně budem,

a jak vidím, větry jinam vanou,

kdo ví, budem-li; vždyť taky v chudém,

pantatínku, osrdí kus vězí!“

Co to dořek’, bouchla vrátky prudce

krejčová, jež na polní už mezi

nachýlena pod pytlem jsouc trávy

slyšela i spěší, už je v půtce,

mrští pytlem o zem a tak spustí:

„Táto mlč! Běž střihat na rukávy,

máš být zítra hotov. Toť už tuze,

pantáto, co chcete dělat s námi!

Co ty děti? Vždyť nemohou růsti;

máte je sic i mne ku obsluze,

musejí pak na otýpce slámy

do koutků se tlačit ve světnici,

trávníku by v dvorku nepošláply,

chuďátka, jsou celé bledé v líci.“

Při tom slzy utřela, než skáply.

Sklenář chtěl jí vpadnout do hovoru,

zakřikoval, an tam se záhrobce

potutelně smál se jejich sporu

manžel krejčí, a si v duchu myslí:

Dobře má, však má naň dávno s kopce.

Do oken pak vyhoupnou se časem

dětské tváře jako z děry sysli,

vykouknou a bílým třesou vlasem.

A zas dále svoji vede matka:

„Nasadit jsem chtěla na kuřátka,

chtěla jsem mít také baňat hejno,

a tu máš! Vždyť ani vrabec tady

nesmí přeletět a sednout k drnu.

Však by také nepřišel tu k zrnu

Střehl jste vždy – je mi sice stejno –

když vám krmím dobytek, ba taky,

kravičky-li dojím, přihlížíte,

vařím-li vám, do všeho své zraky

pod pokličky strkáte a víte,

kolik zrnek, soust a lžic je čeho.“

Neskončila ještě. Vedle stěny

píchá jehlou krejčí utulený,

děti košilaté vedle něho.

A než mohla žena mluvit zase,

zvolal sklenář, tak že děti s křikem

utíkaly skrýt se za tatíkem,

a tu sklenář, hněv se mu chvěl v hlase:

„Osobo, už kliďte se mi kvapem!“

Vyrazil to ze sebe a spěchá

vrátně otevřít. „Už moje střecha,

povídám, vás na noc nepřikryje.“

„Pomalu, ať trávník nepošlapem!“

zachechce se žena a jdouc k síni

mumlá hlasem, při tom stranou plije.

Hospodář však předběhnuv je všecky,

než si vzpomenou manželé líní,

sám už vynáší, tu škopek, necky,

a pak šatstvo, stolice a všecko,

co mu padlo v ruce, také děcko,

jež se připletlo, vše jedním rázem

vyklízel a ze vrat házel na zem.

Manželé pak nevidouce zbytí,

co jim zbylo, ještě každý chytí

a šli zvolna vlekouce své děti,

které křičely, ven přede vrata.

Vrátně vrzly, prudce k sobě letí,

brána zavřena. Tak doba zlatá

prvním manželům se zavírala,

když je z ráje Boží ruka hnala.

Oddechnul si sklenář, loktem stírá

s čela pot, a zas, kde jaká díra,

spravuje a rovná, dvorek smejčí.

V tom hle malou brankou vběhl krejčí,

po záhrobni plíží se a šepce,

tabatěrku že si v okně nechal.

Vzal a otřel rukávem ji hebce,

třikrát klepl, podal sklenářovi:

„Pantatínku, ještě naposledy

v dobrou vůli!“ Ale sklenář spěchal

za svou prací mlčky. Krejčí tedy

rámě skrčiv venku zmizel v křoví.

Zůstal sklenář sám a jeho domek.

Nikde noha lidská – volno je mu.

Ohmatává ten i onen stromek.

Nikde ptáčka, jenž by přelít’ střechu,

nikde husa nevztahuje k němu

bílý krk, ni holub pro potěchu

nezavrká v poklopu, ni kury

nezakdáčí, kvočna nesvolává

drobotiny pestré na smetišti,

nikde nešlápne nic, nezapiští,

leda list že šeptne padna shůry.

Za to však po celém dvorku tráva

drobná, hustá, nikým nešlapaná,

nikde skvrny, leda růže planá

přes plot na ni červeň trousí řídce.

Nežli tím však potěší se více,

pohlédne-li přes plot na zahradu.

Zrak mu svitnul: tam mu rostou stromy,

jak jen malíř maluje, a vánek

některou-li větvičku jen zlomí,

hřích to bude! A v těch stromů chladu

čekají se poupata, by kvetla.

Prostřed záhonu pak z loubí stánek.

Chmura s líce sklenářovy sletla,

potěšil se, ve chlév hlavu sehnul;

kravky dvě naň hlavy obrátily

žvýkajíce. Pohled ten mu milý,

stál tu chvíli ani sebou nehnul.

A když potom kráčel po záhrobni,

rozhorlil se hněvem; zvednuv zraky

uviděl, jak černí ptáci drobní

pod krov létají a odlétají,

kterak jeden drobet nesa v zobci

přilípne jej a pak druhý taky.

A tu sklenář stoje na záhrobci

hněvu nechal podiviv se v taji,

z ruky pustil napřaženou tyčku,

rád se dívá na tu vlaštovičku,

kterak přimkne tílko černé k hnízdu

jako lesklé péro přilepené,

jak dvě ostří nůžek křížíc křídla,

jak by radila se v drobném hvizdu,

hrudku dobře-li na hrudku klene,

a když druhou z dálky letět shlídla,

vzduchem střelí, druhá opět staví.

Neodvracel sklenář dlouho hlavy,

mysle si, že hnízda nerozbourá.

Neviděl, že vešla na dvůr vrátky

babička a že se k němu šourá.

„Pochválen buď Kristus Ježíš!“ řekla.

Sklenář pak chtěl pustit se s ní v hádky,

jak byl vždycky se žebráky zvyklý.

Když však poznal, hned mu líce změkla:

sousedka to, pobízí ji dále,

ona však si sedla bez pobídky

na práh domu a rty její vzlykly.

Řekl sklenář: „I pro pána krále!

Co mi paměť, nebyla jste u mne;

co to bude?“ – Nevšimla si výtky,

ruce sepne, hlavu složí stranou:

„I ba nebyla, můj kmotře milý!

Ach jsme my to ženské nerozumné!

Pánbíček nás v nebi opět zkoumá,

neopouštěj rodička nás jeho.

Tak jsme dlouho, kmotře, ve svém byly,

a teď, považte, jsme beze všeho.

Barák od nás koupil soused Louma;

musili jsme, víte, bez výminku:

A dnes se k nám krejčí od vás vtírá,

nábytek a hrnce skládá v sínku

a nám dvéře z domu otevírá,

že prý si to najal od souseda,

ať prý každý bydlo v čas si hledá.

Co mám dělat? Dcera doma není,

k Panně Marii šla k Boleslavi.

Však se navrátí dnes do modlení.

Kmotřínku, vy znáte naše mravy,

můžem-li pod jednou bydlet střechou,

vezměte nás k sobě na podruží,

Pán Bůh vám to zase vynahradí,

Panna Maria a všichni svatí.

Poctivě jsme zchudly – to mi těchou;

prosím vás, kdo teď se nezadluží?

A mně v práci stáří mé už vadí.

Pán Bůh dal, on vzal, co člověk ztratí.

Však jsme všichni v jeho ruce svaté.“

Sklenář mlčel, svraštil žluté čelo,

zhurta pravil: „Hle, to z toho máte,

každý den že jdete do kostela,

modlíte se jen, kam by se dělo?

že dům vázne, člověk dluhy dělá.“

„Nu nu, kmotříčku!“ dí smutně žena

s prahu zdvíhajíc se na kolena,

aby šla. „Nu netrestejte přísně,

pobožnost Bůh nikdy neopustí.

Však on dává polním kvítkům růsti,

dle své vůle vybaví nás z tísně.

Bůh vás tu zas opatruj!“ Šla tedy.

Podhajský však předhonil ji slovem

milosrdím hnut a studem bledý,

ana právě v chlévě bučí kráva:

„Chcete-li tu bydlet pod mým krovem,

zůstávejte. Kravám není tráva,

nemám, kdo by dojil a mně vařil,

a přec rád bych v poli hospodařil.

Jen mi havěti sem nepřineste;

nábytek si na mém voze svezte.“

„Bůh vás pozdrav!“ sousedka mu vece

vetchou ruku jemu podávajíc.

„Vždyť jsme všichni v rukou Páně přece.

Tak, tak! Duškovi dám chleba krajíc,

on mi pomůže!“ – A v půli těla

sehnuta jsouc rychlé krůčky dělá

nazpět do vrat. Branka se však před ní

otevřela sama a z ní vkročí

u záhrobně na schod na poslední

bledá ženská, k nebi majíc oči

zvykle obrácené na oblohu,

tak že od ní zmodraly. Jen v šátku

bílém, velkém, vyšívaném v rohu,

v jakém o každém se chodí svátku

do kostela, v něm se poznávají

naše ženy, jdou-li v cizím kraji

na pouť bílé jako holubice.

Tedy dívka nachýlila líce,

matce svojí ruku políbila.

Matka volá: „Bože, holka moje!

Z Božích cest tě vítám, dcero milá!“

Dcera pak se usmívajíc svatě,

láskyplně na matku i toho,

jenž se mračil na záhrobni stoje,

jak by rovnal cosi na kabátě:

„Panna Maria vás oba spolu

tisíckráte pozdravuje mnoho!“

„Děkujeme, zdráva vyřídila!“

vece matka; sklenář ode dveří

smekl rychle, řeč kdy o něm byla,

a hned s kvapem domů přes práh měří.

Matka dceři potom vysvětlila

ze vrat jdouc, proč u sklenáře byla.