OBRÁZEK Z POUTI. (II.)

Od stavení volal v pole žitné

sklenář Podhajský a běžel s kopce:

„Hleďme na ně! Sotva den že svitne,

by je člověk hlídal. Půjdeš s meze!

Nejvíc práce dám si z celé obce,

bych měl meze zarostlé a rovné

jako rámce, zelené jak pásky

s kořením a kvítím. Kam to leze?

Nezná cesty? Ať ho havran klovne!

Otřepe mi při tom krajní klásky.“

Takto horlil, hrozil v dálku holí,

a pak vidět odrostka, jak rukou

drží sobě beranici v týle,

by mu nespadla, jak o se tlukou

plaché nohy, až mu zmizel v poli.

Vrátil se, by pokračoval v díle.

Potkal souseda, jenž smeká před ním,

zastavil ho: „Kmotře, pohledněte,

tak mi robí: po mezi se plete!“

A když ještě setkali se s jedním –

soused byl, jenž nechal v poli koně,

by vzdal úctu kmotru sklenářovi,

takými si tento oddech’ slovy

hlavu obnaženou vzájem kloně:

„Jářku, moji sousedové zlatí!

Co už teď se děje v obci naší!

Co pak člověk a co stáří platí?

Ovšem, ať sní každý svoji kaši,

to však hanbí obec: od té doby,

co jsem vyhnal krejčích, jen mne zlobí.

Vyjde před barák a pozoruje,

co se u mne děje, slídí všude,

odběhne a zas tu – něco kuje,

krčí se a vede s sebou ženu,

též jsem slyšel, kterak Filomenu

naši ondy škádlil. Něco bude,

neboť také odrostky zve k sobě,

vídám, kterak v podvečerní době

scházejí se, šňupou s ním a mluví,

smějíce se dívají se k našim

skrze sněti stromů vedle plotu.

Slyšet syknout, neb jak hučí sůvy,

ale někdy ostudně je splaším

Však ať obec překazí tu slotu!“

K tomu soused přikyvuje hlavou:

„Krejčí, krejčí trestati se musí.“

Druhý soused ale odpovídá:

„Já vám povím, kmotře, tu věc pravou:

Kdo se mnoho brání, mnoho zkusí.

Nesmí se tak přísně, když se hlídá;

mládež na se mnoho popouzíte.

Však jste moudrý, více než já víte.“

Sklenář jemu „Dobře, dobře!“ praví,

sousedy pak s uctivostí zdraví,

spěchá domů, spouští ruce dolů

na obci, kde husy pasou děti,

a teď kmotra obstoupily v kolu,

rukáv, loket jemu líbajíce.

On pak na ně: „Bůh vás pozdrav, smetí!“

Při tom štěstím zářily mu líce.

Došel domů, vešel na zahrádku,

Filomena ryla na záhoně

prozpěvujíc písně k chvále Boží.

„Tys tu z kostela? Tos přišla v krátku.

Hleď, tam vyplej také v koutě hloží,

udělal jsem kleště z dřeva pro ně.

To jsi hodná, Filomenko, za to.“

Tak děl sklenář, odpovídá tato:

„Dobré jitro, kmotřínku, vám přeji,

Pán Bůh pozdrav! Těší mne ta práce.

Hle, jak se ty pestré květy chvějí

v rose ranní, jako by se myly.

Jaká vůně všude po zahrádce,

div jí neviděti! Kmotře milý,

myslila jsem, že byste měl z růží

v sobotu dát kytku na Loretu

Panně Marii a Ježíškovi.

Nejkrásnější Bohu dar je z květů,

když se k němu dobrá vůle druží.“

Dlouho k tomu sklenář neodpoví,

potom vece: „Byl by to hřích velký

v poupěti květ kazit, Filomeno!

Buď to tady Bohu posvěceno,

kde je rosa, kam přiletnou včelky.“

Ale jemu praví Filomena:

„Pro Boha jsou květy, jemu voní.

Každá růže je tu vymodlena,

neboť umím modlitbičku pro ni.

A když klíč mi dáte od zahrady,

nad nimi se modlím v práci tady.“

Líbilo se velmi sklenářovi

tajemství to růží, svolil k tomu,

by z nich vzala, nežli půjde z domu,

Marii dvě, poupě Ježíškovi.

Ukázal a poznamenal každou,

litoval a vybíral je přísně,

jak by v mysli zanášel se vraždou.

Dívka začala pak svaté písně.

Odešel a poslouchal ji skrytě,

a když přestala, zas pánovitě

zavolal ji, by šla vařit k němu.

Odměřoval, dohlížel si k všemu.

Filomena tedy přes dvůr kráčí

nesouc klíč a rýče hospodáři,

a když zaslechla, jak slípky kdáčí,

jež jí sklenář nechal na kurníku,

počítala, kolik vajec bude,

vyjasnila tahy v bledé tváři;

taký úsměv u nás mají v zvyku,

navštíví-li štěstí lidi chudé.

Přešla schody, dvéře otevřela,

a jak jindy zbožně křížek dělá.

Sklenář seděl opět v pilné práci,

měřil sklo a řezal v rohu dílny,

v níž se jako v pokoji vše lesklo.

„Pomáhej Bůh! Jak jste stále pilný.“

„Zahálka se nyní nevyplácí!“

řekl sklenář cinkaje sklem ve sklo.

Filomena v plotně zatápěla,

dračky pěkně naštípané měla.

Pošeptmu se modlíc hýbe rtoma.

Vytrhnul ji sklenář: „Filomeno!

co si říkáš stále k sobě v tichu?“

Mlčela, až měla domodleno,

a pak řekla: „Na poli jak doma

modlím se a varuji se hříchu.

Jak bych tady neměla se modlit,

vždyť tu jako v kapličce je pěkně,

člověku kde milo bývá prodlít –

odpusť Pán Bůh, že se to tak řekne.

Tam, co stojíte, bych oltář dala,

a ten břečtan, po stěnách co roste

kolem kol, toť malování prosté.

Jak jsem řekla: kaplička to malá;

jak bych se tu modlit zapomněla?

Vyhlédněte oknem – Bože milý!

Na všechny je vidět světa díly,

slávu Boží. Co se všude bělá

kostelíčků, kaplí v každé stráni!

Počítejte: tu hned Andělíček,

Loretánská Panenka tam výše

shlíží dolů – ta nás všechny chrání,

k ní je vidět zevšad od kapliček.

Tamhle sedla svatá Anna tiše

nad kostelem Ostruženským sama

na kopečku, a jí pod nohama

cesta v levo do lesa se kroutí;

chodívám tam ku Trojické pouti.

Z těchhle oken zas je vidět jinam.

Na Vinici jednou v roce bývám,

svatý Isidor tam rádlem oře,

nad ním Bradský kostel. Tam se dívám

vždycky ráda, jak se ku výšinám

vznáší Ježíš na Táborské hoře

nejvýš k nebi z naších kostelíčků.

Hle, jak sem se dívá na matičku

Loretánskou Marii a v levo

žehná těm, co k Maří Magdaleně

po Zebíně lezou unaveně.

Po cestách pak leckde Boží dřevo,

Boží muka všude za dědinou,

kde si poutníčkové odpočinou.

Není-li to kus nebeské říše?

Blíž je nebi, kdo vystoupí výše.“

Povstal sklenář od práce, by viděl,

o čem nevěděl, šel, ruce vzadu

skřížil si a shýbal v okno bradu,

za ní chodil, jako by se styděl,

že mu ušlo, nad čím nyní žasne.

V udivení potom propověděl:

„Ale, osobo, též rád bych zvěděl,

je-li to tak všude jak zde krásné.

Ty kus světa hezký projdeš přece,

jak to tam, kde nebe padá k zemi?“

A tak s upřímností ona vece:

„To vám řeknu, kmotřínku, že všude,

kam jsem přišla, Pán Bůh tvoří divy,

ale kraj náš nejmilejší je mi.

Kdož ví, Bože, jak to v nebi bude,

tu však člověk v nebi ještě živý.“

Zamyslil se onen, bloudí okem

po tom krásném kraji, lemovaném

v půlkruh lesy, kapličkami, hrady,

a tak blízko zdá se, jedním skokem

v malé chvíli při každé že stanem.

„Pravda“ – řekl – „je to nebe tady!“

Filomena při tom odskočila

ku plotně a zas tu při něm byla,

neb ji volal, všechno ukazoval,

co kdy zrobil, a co si kde schoval.

Otvíraje truhlu napřed pravil:

„Vidím už, ty že jsi z jiných lidí,

s podruhyní bych se nezastavil.

Co vše mám, hned jiný neuvidí.“

Vyndal potom pouzdra všelijaká

barevná a s víčkem vrchním skleným,

počítaje, co dá hračka taká

denní práce, vyndal potom skřínku

s prknem zadním rudě obarveným,

ostatní tři strany ze skla byly.

Horní okraj v štít vybíhal vpředu

v rudé půdě kreslený keř bílý,

který padal po všech hranách dolů;

pěkná kaplička to ku pohledu.

Diví se jí Filomena, praví,

že by měla stát tam na tom stolu,

do ní pak že, dá-li Pán Bůh zdraví,

z pouti přinese Marii Pannu.

Sklenář pak ji na druhou dal stranu,

obrázky pak různé z desek vyndá.

Mívali jich totiž u nás jindá

velké sbírky, každý z jiné pouti,

od přátel a známých na památku,

dcery braly dědictvím je z domu.

Milo zajisté je vzpomenouti,

o Božím-li ukazují svátku

jedni druhým, který kdo dal komu.

A z nich Filomena, co byl svatý –

též tam byly květy malované –

každý políbí, než stranou složí.

Mnohý andílek as boubelatý

ušpulil se, pod jejím rtem plane

a se choulí k nohám Matce Boží.

Jmenovala potom Filomena

Matku Boží každou dle jich jména.

„To je svatá Panna Pomocnice;

sedm hvězd má kolem svojí hlavy

s Ježíškem. To její obraz pravý.

Tohle pak jsou, hleďte, Vambeřice,

a to zázračná v nich Boží Matka.

Tohle Svatoňovská Panna sladká;

tam se stavíme, když od Vambeřic

jdeme domů. Ztamtud ještě máme,

abych řekla cestu od nás měříc,

jak sedmkrát na Tábor. – Hle visí

její obraz na stromě a pod ním

pramenů je sedm. Jak se láme

denní světlo na zrcadle vodním,

sedm lesklých mečů spatřil bysi.

Tuhle máte Boskovskou Marii.

Tu královnu Svatohorskou taky;

dva dni za Prahou ta tvoří divy

a snad dále, kde jen lidé žijí –“

při tom zvedla Filomena zraky,

snad až v nebe pohled noříc snivý –

„všude, nebes královno, tě znají.“

Ještě dva obrázky vzala, řekla,

při tom slzička jí přes líc stekla:

„Byla, kmotřínku, jsem všude v kraji,

nad ty naše matičky tam není:

Boleslavská matka, Loretanská.

K Boleslavské víc než celodenní

od nás pouť; tam přijdou z dalekánska.

Líbí se mi nejvíc, když se stmívá,

my se navracíme do Libáně,

město jasně osvětleno bývá,

a vstříc vyjde ku chvojové bráně

s družičkami sám pan farář taky.

Pohledněte, Boleslavská Panna,

je to zvláštní – v půl jen malovaná,

po svatý jen život nad oblaky

s děťátkem svým vyčnívá tak mile. –

Loretánská Panenka pak naše

tak má zvláštní líce starobylé,

černé, lesklé, z mouřenínské země,

že když přehlednu ji jenom plaše,

lekám se jí, ale potom ve mně

podivný tak, nadzemský cit budí,

že si ruce blahem tisknu k hrudi.“

Zůstala tak Filomena státi,

ruce křížem na hruď přeložené,

že sám sklenář dále zapomene,

nežli duch se oběma zas vrátí,

ukazovat pentličky a cetky,

kousky látek hedbávných a všecko,

co kde po své matce sobě schoval,

korále a dracounové spletky,

ba též uložené opatroval

hračky svoje, když byl ještě děcko.

„Co je tohle?“ dívka potom ptá se.

Do ruky vzal, co mu ukázala:

„To jsou ony na bodláky kleště,

co jsem zrobil.“ – Ona ptá se zase:

„A co tamto?“ Na kolo prst dala

stroje, jehož neviděla ještě.

„To je mlýnek na mák,“ odpovídal.

„Ač jsem koláč bez máku vždy jídal.

Tam to pak“ – děl napřed ukazuje –

„pro vejce je stojan. A tam, hledni,

na mouchy prut; jak se porozední,

zabíjím je a přec dost jich tu je.“

Zavřel skříň i truhlu, děva vece:

„Kmotřínku! Nu pozejtří jdu zase

do Vambeřic, přinesu vám věru

z pouti obrázek už pěkný přece,

špatného vám arci nevyberu.“

Řekl sklenář zachmuřiv se v hlase:

„Chceš jít zase? Nerad jsem já tomu.

Víš, že práce na tobě teď visí.

Nechceš-li však jinak, jdi si, jdi si!

Však tě budu brzy čekat domů.“

Do snídaně dal se sklenář zatím,

ale Filomena k matce spěchá;

volala ji, růženec má v rukou:

„Dcero drahá! nějak spaní tratím,

snad mne tlačí přec jen cizí střecha,

všelijakou se též trápím mukou.

Dceruško, co bysi řekla tomu,

kdy by si tě někdo odved’ domů?

Se mnou Pán Bůh dle své svaté vůle

naloží, a dříve vědět musím,

jak jsi živa v slzavém tom důle.

Jak tu budeš sama? Dej si říci,

mluvila jsem s oním chlapcem rusým

z dolní chalupy, vždy se zas hlásí –“

Dívka však se zbožnou řekla lící:

„Neprodávejte mne světa klamu,

vždyť mne Pán Bůh neopustí samu,

z toho světa nečekáme spásy.“

„Jsmeť my ovšem v Boží ruce vždycky,“

řekla matka. „Ale jazyk lidský,

milá dcero – beztoho již slyším

posměšky, že sklenář si tě všímá,

ty prý po něčem že toužíš vyšším,

třeba měl už vrásky nad očima.

Je prý lakotný a zatvrzelý. –

Kéž by o sebe jen starost měli!

Nevím, dcero, na včerejšek v noci

zdálo se mi živě o tvém otci,

a pak tebe viděla jsem taky;

trhala si růže, samé růže,

plný klín a stále trhala jsi,

vzhůru k nebi obracela zraky

růžemi si ověnčujíc vlasy,

a zas trhala. – Co být to může?“

Odpovídá dcera zasmušile:

„Modlete se, ať mne Pán Bůh chrání.“

A šla na dvůr tiše po svém díle.

Tu ji zase někdo z nenadání

šeptem volá, za plotem se skrývá.

Vyšla tedy podívat se z chlíva,

uviděla ženu krejčíkovu,

ana takto slovo kladla k slovu:

„Neměj za zlé, přináším ti vzkazy,

Jeník půllanských tě prosit dává,

myslí na tě, když jde spát i vstává,

blázen hartusí, že vše ti zrazí,

naň-li nedáš. – Máš naň vzpomenouti,

a mu obrázek přinésti z pouti.

Že prý barák mohly jste mít posud,

jenom slovo!“ šepce krejčíková,

dívka ale usmívá se svatě:

„Vyřiďte mu, že to už můj osud,

však dá jemu Pán Bůh vrchovatě,

hodnější ať ve svém srdci chová.“

Mariánský zpěv zní opět venku.

Sklenář sám je při tom veselejší,

ani chvilku darmo neprolení,

s dnešního dne nedá na zítřejší,

v zahrádce pak sedá po modlení.

A když Filomena vydává se,

matka za vrata ji vyprovodí:

„Dceruško, jdi, kudy Pán Bůh chodí,

modli se též za nás, vrať se zase.“

Dal jí sklenář s Pánem Bohem taky,

a když zašla, s kopce napnul zraky.

Pěšina jde podél štěpných stromů

níž a níž; je stromek zříti celý,

za ním pak již o polovic nižší,

třetího jen koruna už sedí

na bělavé pásce. Kdo jde z domu,

ubývá ho s těmi stromů těly:

u prvního ještě „s Bohem“ slyší,

pak jen po pás tomu, kdo naň hledí,

jeví se, pak bílý šátek vlaje

po větru se s hlavy třepotaje. –

Popošel si sklenář, ještě jednou

uviděl ji celou; pak se lekl,

odněkud-li na něj nevyhlednou,

opatrně do domku se vlekl.

U krejčíků přec ho uviděli. –

Bylo ze soboty na neděli.