OBRÁZEK Z POUTI. (III.)

A když bylo zase na sobotě,

chodil sklenář trudný, neveselý.

Nic mu vhod už, ani tyčka v plotě.

Ráno přivstal, do zahrádky vkročí;

stromky, květy jako po koupeli.

Prohlíží, kde puklo nové poupě,

plné květy přepočítá skoupě,

a pak ku východu zvedne oči,

ruce sepne, nad květy se modlí,

aby jim snad času nepohodlí

neb zlý člověk neuškodil vzrůstu,

za každý zvlášť: za růže list, máty,

karafiát, lilje, za muškáty,

za jiřinky, afrikán, měsíčky,

Boží dřevec, yzop, za kapustu. –

Modlil se a od stromu šel k stromu,

s kterých přelétaly sýkořičky,

jak by stromek na strom v skutku házel.

Domodlil se, podivil se tomu,

jak ty stromy, které sám on sázel,

rozepjaly větve, snad kdy spával,

neb to nikdy, ač si pozor dával,

neviděl, jak z větví ratolesti

vypukly zas, a z nich lístky, květy.

Vědět to by za velké měl štěstí.

Věc tu zkoumal před mnoha už lety.

Pozoroval teď, jak v listů skrýši

plody kulovaté, hladké visí.

Vždy by si přál je v takové mít výši,

kam by lidská ruka nedosáhla.

Zrakem hltal zelený plod, lysý,

a si přál, by nikdy nechutnala

jeho ústa, nýbrž poznenáhla

by se jabka věčně červenala,

on pak na věky se na ně díval.

Počítal pak, kde se který skrýval

na jablunce – loni štěp dal na ni –

jak pod po peřím kvočny na kukani,

v listí plod. Je dvacet pět jich v celku.

Radost měl a dobře pamatoval,

sebral červa, zaháněl s nich včelku,

a zas do listů jak mohl schoval.

Po snídani potom vyšel v pole

okopávat brambor, a vždy přišel

přes tu chvíli kytku v ruce nesa,

vrátka zavrznout kdy z pole slyšel,

po cestách se ohlížeje v kole,

vyjde-li kdo ze sadu neb z lesa,

přišel staré otázat se matky:

„Není-li tu ještě Filomena?

Což vy uděláte stará žena!“

A zas na pole šel smutně zpátky,

pracoval, až pot mu smáčel čelo.

Skončil práci, když se svečeřelo,

kouř kdy nad vesničkou nízko plynul

zaléhaje v stromech na zahrady,

neb jej vánek do kotouče svinul,

a pak neví kam s ním ani kady,

upadne s ním zpátky do komína.

Vyběhnou hned hospodyně s víchem,

prometají saze, s jídlem kvapí;

v dobu tu, kdy podvečerním tichem

matný šum se světlem uhasíná,

svět si od východu stáhne kapi

jako poutník zpožděný. V té době,

kdo jdou z pouti, sepnou ruce obě,

blahem zaslzí, když zvonek slyší

jak hlas svého domácího Boha –

na drn klesne unavená noha,

a kraj vůkol při hvězdách se tiší.

Tehdy vyšel sklenář mimo vůli

v ústret poutnici. Již měsíc svítí,

plno všude stínů, plno světla,

kupa komárů výš nad ním letla.

Uslyšel pak lidské kroky z důli,

níže je mu poutníky dva zříti;

poznal Filomenu – dech mu krátký,

vzchopil se a kráčel rychle zpátky.

Překročil již práh, obrátil hlavu

a již musil počkat ku pozdravu,

jímž ho hlasně Filomena vítá.

Druhá osoba pak za ní skrytá

v světlo měsíčné teď vystoupila.

Černá kapuce mu v týle byla,

poutnickou hůl s křížem držel v ruce,

vous mu srůstal nahoru až s vlasem.

Vztyčil hůl a řekl zvučným hlasem:

„Pochválen buď Kristus Pán!“ a klekl.

Sklenář ale trhnul sebou prudce,

ani amen k tomu nedořekl.

„Vzácného vám vedu nocleháře!“

řekla poutnice. „Náš milý vůdce!

Věčné pouti zasvětil své žití –

dej mu na konci Bůh na se zříti.“

Zmizel sklenář po pansku se tváře,

nežli mohli podati si ruce.

Potom otevřel však okno tiše

dole na záhrobní hovor slyše.

Měsíc svítil tak, že vidět bylo

každou kaluž lesklou, také brouka,

an se kradl po zdi obílené.

Kdesi v polích hlídač dlouze houká.

Sklenáři se sladce zatesknilo;

opřel čelo o tabule sklené,

poslouchal a pozoroval dolů.

Matka s dcerou těsně přituleny

jedna k druhé těšily se spolu,

podál nich pak opřen vedle stěny

divný muž v tmu lesní před se hledí,

ruku vztáhnuv vykládá i mluví:

„Tady není smutno chodit v noci

ani lesem, třeba houkly sůvy

někde v roští, nebo do popředí

divný stoupl stín, když něco v cestě,

o co klopýtnem – jsme v Boží moci

zvláště tu, kde člověk pod nohama

stále šlape stín těch Božích kaplí.“

Doložila Filomena taky:

„Nikde lesem nebojím se sama,

a kdyby snad úzkosti mne laply,

zdvihnu jenom oči na oblaky,

zazpívám si zbožnou píseň hlasně,

a vždy projdu lesem v noci šťastně.

Po nebožtíku to dělám otci,

zpívali jsme jdouce lesem v noci.“

Potom také matka hovořila:

„Také myslím, že jsme v Božím stínu,

tady Matce Loretánské v klínu.

A co myslíte, jak dlouho tady

kapličky, ty Boží domky, budou?

Nebo vidět, že též zašly hrady,

zda též svatá zeď se srovná s půdou?“

Odpověděl poutník takto řečně:

„Nikdy, matko! Ty zůstanou věčně.

Bůh svůj kámen pevný pro vždy volí.

Ty stát budou, až se hory doly

vyrovnají soudného dne ještě.

Tenkrát budete tu nejjistější,

neb co jsou tu doma svatí zdejší,

všichni za vás budou orodovat.“

Mluvil poutník ruce rozpjal věště:

„Kristus přijde od hor sem v ty kraje,

neb jsou hory Boží s nebe schody.

Lidé půjdou za svaté se schovat,

budou prchat druh se druha ptaje,

kterak s nimi ve strašný den bude.

Hvězdy spadnou, vyschnou zemské vody,

bude tma a soud a hrůza všude.

Dej nám, Bože, bychom v ten den hrůzy

našli milost hříšní tvoji sluzi!“ –

„Amen!“ řekly stejně obě ženy,

křížem žehnají zrak poděšený.

Mlčení pak potrvalo chvíli.

Jen šum stromů, jež se k sobě chýlí

a pád kapky na list slyšet bylo.

Jedním slovem vše se vyjasnilo,

Filomena vyřkla je tak pravíc:

„Bůh je milostiv, my jeho děti,

jistě všichni stojíme mu za víc,

než by poslal nás v to místo třetí.

Sejdeme se, jak jsme tady zase

po očistci v nebi v onom čase.

Ó pak nepřeju si slasti větší,

a též za to stále se jen modlím,

bych pak svaté Panně pozdálečí

mohla sloužit, nevezme-li jiné.

Jak chci nad jejím bdít nad pohodlím,

a což Synáčka, jejž k hrudi vine,

dá-li mi ho někdy opatrovat,

klásti v plénky, zpívati mu budu,

kolébati nebo v loktech chovat –

a když někdy s outlých jeho údů

svinu povijan, až snad se vzbudí,

děťátko pak rozesměju sladce

prstem hrajíc na útlounké hrudi,

pak je s modlitbou dám svaté Matce.“

Zmlkla Filomena. druzí taky,

neb jich duše byly nad oblaky.

Zdálo se, jak slouchali by blazi

hvizdot ptáka, jenž zní ze březiny,

tam kde anděl strážný. Snad v ty stíny

na večer se k němu s nebe schází

zástup andělíčků šveholících,

neb dušičky dítek jeho spících,

jež on Bohu prozpěvovat učí. –

Dávno šli již spát, co hovořili,

v lese pták jen stále svoji zvuči,

a jen sklenář dlouhou probděl chvíli

vyhlédaje oknem, hlavu v rukou,

nemoha spát divnou jakous mukou.

Nežli pak se vzbudil časně ráno,

dávno poutník za horami, doly.

Zamračil se vzpomenuv si na něj,

myslil si: „Hle, člověk, nevídáno!“

Litoval však přec, že nevstal ranněj,

by ho poznal, ať je už kdokoli.

V zahrádku šel, pomodlil se zase,

na dvorku pak zahled’ Filomenu.

Uvidět ji dychtil po tom čase,

neb mu vypadala opět nová.

Vítal tedy z Božího ji slova,

podal ruku, ana v Božím jménu

pozdravila, obrázek mu dává,

Pannu Marii tak malovanou

s Ježíškem, že vzpomněl sobě maní

na včerejší zbožné její přání.

Pěkná Panenka, a Boží sláva

září kolem, paprsky z ní planou,

které zhasínají ve věnečku

malovaném, lístek na lístečku.

A což teprv soška mramorová!

V skutku tělo! Matka Páně celá,

obarvená modře, červenavě,

a to děťátko, jež v rukou chová,

jak by chtělo na zem skočit hravě,

takého je bělostného těla,

že se sklenář na ně sáhnout bojí,

by je nerozplakal jeho matce.

Přijal sklenář, děkoval jí krátce:

„Filomeno, tyto dárky dvojí

těší mne a děkuji ti za ně.“

Když pak v dílně dělal do snídaně,

kterou Filomena zavářela,

řekla ona: „Co jsem vybrat chtěla,

radil mi též nábožný náš vůdce,

jenž byl tady včera na noclehu.“

Zamračil se sklenář, šoupl prudce

svatou soškou a tak přísně pravil:

„Co ti po tom ledajakém sběhu!

Prosím tě, jsou lidé všelijací,

hned tu, hned tam, přelétaví ptáci.

Však by se tu jistě nezastavil,

kdybys na cestu mu nepřidala.“

Řekla dívka: „Pro Bůh, pane kmotře,

nehřešte! Je svatý muž on jistě,

zjevení má skoro v každém místě,

proto jsem ho na nocleh k nám zvala.

Může zle mít, kdo se o něj otře!

Na cestu mu ovšem jídla třeba:

dala jsem mu aspoň bochník chleba!“

Spráskl ruce sklenář: „Co jsi řekla?

Všecko rozdáš, – ovšem od podruží

níže se už nejde. Žebrákovi

třeba buchty pšeničné bys pekla,

snad i vlastní svlékneš jemu kůži,

o pouti jen když ti něco poví.

Nemůže být z tebe hospodyně!“

Takto horlil; když však na ní viděl,

kterak zahanbena oči klopí,

ne snad přesvědčena o své vině,

nebo v ctnosti není hříchu stopy –

sám se za své přenáhlení styděl,

a pak takto pokračoval v řeči:

„Ovšem že to o dobrotě svědčí.

Ale řekni! Vždyť se zdá tak zrovna,

jako by ti sešlo na člověku,

jehož takto zavazuješ k vděku.

Je mi o tě starost nevýslovná,

možno, že to dobrý člověk, svatý

onen poutník, ale věřme tomu –

rád jsem, že již ukázal nám paty,

hned tak nepustím tě zase z domu.“

Se slzami v očích dívka praví:

„Buďte beze strachu! Pána Boha

nespustím se nikdy; ať mi zdraví,

ať mi věku zkrátí na té zemi,

od něho-li zabloudí má noha!

Od vás velmi toho líto je mi;

neměl byste kárat pro štědrotu,

tolik mám, co třeba ku životu,

lakomost však tresce Pán Bůh těžce.

Či to nevíte, jak ona selka,

místo do žebrákova by dala měšce,

vždycky krajíček si uschovala,

až jich byla za rok truhla velká.

Za rok šla, by shlédla, tam co dala –

nastojte! když truhlu otevřela,

smečka hadů na ni zasyčela!“

Musil tišit Podhajský ji zase,

po bělavém pohladil ji vlase

takto mluvě: „Však ti věřím, dítě,

nemáš otce, matku starou, chorou.

Vida, jaké bělavé máš vlasy,

jako len, ba jako len jsou vláčné.“

A tu dívka slzy utřela si,

probírá své vlasy a tak začne:

„Což pak moje! Ovšem každý řekne,

že jsou dlouhé, ale nikdo věru

neviděl jak já tak vlasy pěkné:

Cestou do Vambeřic je v tom směru

ve vsi Mariánské zastavení,

a tam Maria má vlas tak dlouhý,

že si jimi všechny kryje oudy.“

Sklenář kýval plný divu hlavou,

a v tom vešla ženská do světnice,

veselé a bodré měla líce,

prostřed nich pak hubu povídavou,

vlasy šedé, jak slepičí peří,

řeči táhne na loket, jímž měří

kartouny a kaliko a šátky.

Velký ranec na stůl odhodila

a jak by se pustit chtěla v hádky,

rozbaluje, v ranci svém co kryla,

pobízejíc, vychvalujíc zboží:

„Kupte, pantatínku, hospodyni,

potřebuje, hleďte, novou kytli!“

Při tom svůdně látky povyloží,

vidouc, kterak dívce oči svitly.

„Kupte tohle, to se neušpiní.

Budu měřit? Tohle na zástěru!“

Sklenář točí zraky k Filomeně,

která dívala se zamyšleně,

pozoroval sukni ošumělou,

a tak řekl: „Potřebuješ, věru,

co bys pro domácnost lepší měla.

Nebudeš snad odcházet tak z domu,

vyber si!“ Však ona pověděla:

„Ale, kmotřínku! Vždyť na neděli

dost mám pěkné sukně – rok je tomu,

co jsem poprvé je na se vzala

k svaté Loretě. Kam bych to dala!

Chodit si pak pěkně týden celý,

byla by to pýcha a hřích velký.“

Vzkřikla prodavačka: „Druhé selky,

zlatá panenko, se jinak strojí!

Tohle modré, neb to s barvou dvojí,

kupte, pantatínku, kupte jí to,

uvidíte, nebude vám líto!“

Podhajský pak vzal a v prstech ždímá

každou látku, ptá se dívky na ni,

očima vše zkoumá učenýma,

na krev se pak pustí do smlouvání.

Pro matku též poslal na poradu.

Dal už stříhat, rozhodl se zase,

na jinou tu onu vyptává se,

každé látce vytkl jakous vadu,

a když vyřkl: „Tohle!“ žena střihla

naměřivši rychle, div jí stíhla

ústa počítat a kvapně v půli

hbitě ruce látku roztrhnuly.

Řekla matka šourajíc se z dveří:

„Takové jsem měla za svobodna.“

Odešla pak u veselém hluku

prodavačka, sklenář znova měří,

podal dívce, jež mu líbá ruku,

on pak řekl: „Nu vždyť jsi mi hodná!

Ne pak, bys jich nechávala v skříni;

rád se na tě budu dívat nyní!“