OBRÁZEK Z POUTI. (IV.)

Jak by jenom okna roztloukali,

lidé schválně na zámeček chodí,

svítilnu neb zasklít okenici. –

Zase jenom se to musí říci,

že zlá ústa čistou vodu kalí,

a že z řečí zlá se vůle rodí.

Nežli Filomena na mši svatou

odešla, dřív květy zalévala;

vstává totiž vždycky před půl pátou,

a co večer měsíc nepokropil

drobnou rosou, ona více dbalá

vodou rosila a slzičkami

hojně tak, že každý kvítek sklopil

kalich svůj a s ní též svatě pláče

za hříchy a toho světa klamy.

Však že slunce vysušuje rosy,

tím více modlitba; a jak to ptáče

na slunéčko vzletši zavýsklo si,

tak i duše svého spatříc Boha.

Filomena pohybuje rety,

na drn klesla zbožná její noha

vespod tisknouc k zemi drobné květy.

Neprodlila dlouho v zbožném snění,

neb tam ze sousedstva vyšla žena

utírajíc umytou si líci.

Spatřivši, že vůkol nikdo není,

za tyčky se chytla nachýlena,

jak by tajnost jakous chtěla říci.

„Filomenko!“ šeptá, „Filomeno!“

Zdvíhá hlavu svoje slyšíc jméno,

k plotu popošla a pozdravila:

„Filomenko, pověz, holko milá,

co to u vás? Slyšet divné věci;

však jsme také sami všeho svědci:

pojednou si chodíš v šatstvu novém –

sklenář ti je koupil – a ty jemu

obrázky prý nosíš. – Jedním slovem,

že se máte k sobě. K tomu všemu

podivné se věci ve vsi strojí,

nenechají vás pak na pokoji,

povídám ti, neber si ho, zlatá!

On pak, starý blázen, co si myslí?

Vždyť by skoro mohl být tvůj táta!

Krk se mu již ohýbá níž svislý.

Darmo tropí ve vsi pohoršení.

Pro tebe to, holka, štěstí není.

Vidíš, půllanských přec myslí na tě,

zaříkal se u nás svatosvatě,

že se pomstí za to sklenářovi,

to víš, že mu všecka chasa hoví!“

Spráskla Filomena obě ruce:

„Což pak se to se mnou jenom děje?

Vždyť se mi teď každý člověk směje!“

Zaplakala při tom v hořké muce:

„Co jsem řekla! Kam já myslit mohu?

Život svůj dám jenom Pánu Bohu,

ať mi všichni pokoj dají svatý!

Hříchu nemám, půjdu ke zpovědi

ještě dnes a někomu dám šaty.

Však on Pán Bůh na to všecko hledí.“

Krejčová v tom hlavu výše zdvihla,

spolkla se slinou, co chtěla říci,

jako kočka vyplašená tíhla.

Sklenář totiž vcházeje sem vrátky

napřed volal: „Zas tu klevetnici

vidím tady koukat do zahrádky?

Co s ní jenom máš? A pláčeš zase!“

Při tom hladil po bílém ji vlase:

„Jsi mi nyní nějak zasmušilá,

nic ti nejde práce z ruky nyní,

také jsi dřív pobožnější byla,

neslyším tě zpívat venku, v síni.

Pojď, já něco ukážu dnes tobě.“

Sepne ruce, za ním jde jak robě.

On pak lemovaném na záhonku

stanul u keře a odkryl listy.

Hle! Tu červeňoučký, jemný, čistý

růže květ se leskl na svém stonku

právě v rozpuku. A ještě po ní

mázdra zelená, jak oka řasy

otevřeného, když slzu roní,

protrhaný povlak, těch pout zbytky,

příroda jež prorvala, ty nitky,

pouta puklá – přídavek jsou krásy.

Oba užasli, když slunce právě

dlouhým paprskem skrz chumáč listů

proniklo a kapka rosy sjela

zvolna s růže, až zmizela v trávě. –

Oba byli přikouzleni k místu.

A tu sklenář pravil Filomeně,

ana zrovna rosu v oku měla:

„Pozoruji tohle udiveně,

odkud se ta barva, krása vzala?

Je to všechno ze země té černé.

Řeklo by se, že to malicherné,

jářku, zázrak je ta růže malá.

Vidívám tu barvu a ty lesky

zrovna také ráno, když se šeří

před východem; tu kraj ponebeský

as čtvrt světa v takém lesku plane,

jak tu vidět na zeleném keři.

Myslím já si, že ta barva skane

na zem naši, vsákne do ní zcela –

nebo v skutku s oblohy se ztratí –

a pak, jak by ze země zas chtěla,

ven se dere skrze zemskou kůru,

nemohouc se prodrat tlačí vzhůru,

až tu nejvýš počne propukati.

Jak by jinak? řekni! Je tam cosi

v černé zemi, co se na den tlačí,

tak as, jako vzduch, neb hvizdot ptačí,

voní to a rodí se to z rosy.

Živí duchové snad ven se derou

na den, na světlo, a barvou sterou

oku se pak jeví; pomozme jim,

ven by mohly duše očistcové.“

Nahnula se dívka udivená

spatřit, zdali z růže duch snad plove.

Snad ta vůně? – Víc však v líci jejím,

na němž růže slzou zarosená,

ducha toho stoupat vidět bylo.

Sklenáři se v hlavě vyjasnilo.

Filomena pak mu takto praví:

„Opravdu! Chci říci, otec jednou –

dej mu Pán Bůh zažit věčné slávy,

práci míval v lese často bědnou,

stromy kácel a tu, vypravoval,

porazili smrk, dost dlouhý poval,

a div slyšte! vedle stromek svěží

schnul a schnul, snad že mu soudruh leží,

až i uschnul. Možná, povídali,

že jím kořeny snad srostly časem –

tož je spolu do žebřin zas dali.

A tak nyní při tom vzpomněla jsem,

že snad jakýs duch i v stromech žije.

Ovšem, že strom rosu pouze pije

a jí černou zem tak duch mu roste,

že má jenom vzpomínání prosté.“

Řekl potom sklenář: „Myslíš, řekni,

Filomeno, že i u člověka

takoví jsou časové též pěkní,

jako růže, když z ní duše puká;

myslím tehdy, když je kůže měkká,

bílá, jemná, barva kvete v líci,

nezhlodá-li čela ještě muka,

jako ty jsi, Filomeno, nyní,

jen že tebe tajnost jakás stíní.“

„Kmotřínku, tak věřiti je hříchem!

Ne když tělo bujné je a krásné,

duše nikdy na tom světě lichém

nevykvete dřív, než tělo shasne.

Potom teprv neviděna oku

v ráji pučí nad vše nejkrásněji,

v slavném sboru Pánu Bohu pějí.

Však i za živa se někdy stane,

že duch vyjde. Kolik tomu roků? –

v Bukvici duch přišel do stavení,

poznali ho; vlasy pocuchané,

bez pozdravu mlčky used’ v síni.

Řekli, hospodář že doma není;

nevšiml si. Až pak hospodyni

připadlo, co vždycky slýchávala,

krajíc s máslem že mu v ruku dala.

On jej vzal a mlčky vyšel zase. –

Tak se stane často při modlení,

že si duše sídlo svoje změní.

Když pak nemůž dostat do těla se,

pláče tělo klečíc u lavice.

Takých věcí stalo se již více.“

Zatím sklenář upřel zadumaný

pohled v zem a mlčel hodnou chvíli.

A pak obrátil se na vše strany,

ruce rozpjal, jak by světa díly

obejmouti chtěl, a takto hlásal:

„Všecko to je jako v ráji krásné,

a přec ani tam cos takového

nemůže být, nad čím bych víc jásal,

nežli barva, krása líce tvého,

a tvůj rozum a tvé řeči jasné.

Neb snad tolik jsi se namodlila,

že Bůh tebe oslavuje živou?

Zůstaň tu a neplač, děvo milá,

rád jsem u tebe, rád píseň tklivou

poslouchám, když při práci zpíváš,

poslouchám, když se až v nebe díváš,

vypravujíc o těch jiných světech;

a ty nyní chodíš smutná doma

pohybujíc jenom stále rtoma,

chodíš na pouť víc než v jiných letech.

Bez tebe tu divně hospodařím;

matka tvá už chorobna je stářím.

Pozoruji tajně od té doby,

co jsme poutníka tu na noclehu

tehdy měli, v celém věcí sběhu,

že jsi jinou, doma nemáš stání.

K tomu ještě sousedstvo mě zlobí!

Holko, holko, myslíš na provdání?

Ó nech také myšlénky! Buď tady!

Nevdávej se! Tak jsi krásná, svatá!

zůstaň tak! Vždyť klíč máš od zahrady,

choď se denně dívat na poupata,

modli se tu, však ti to tak sluší.

Zůstaň svatou, zachovej svou duši!“

Na obličej sepjala si ruce

Filomena zakrývajíc oči,

zaštkala, an sklenář na ni hledí,

sotva řekla v žalostivé muce:

„S Pánem Bohem! Půjdu ku zpovědi.“

Provázel ji zrakem po úbočí,

pak si našel stromek, jabloň štěpnou.

Hledí vzhůru, ruce se mu sepnou.

Hle, kol do kola, jak navěšená,

zralá jablka, tak velká asi,

jak dvě pěsti bez mála jsou v kuli.

Vzácný štěp! Sám neznal jeho jména.

Každé jablko se luzně špulí,

jak by zvalo sladké na pospasy,

v půli jemně žlutavé, však v předu

na půl červené panenskou krví.

Dívčí tvář to věru ku pohledu

zovoucí vás na polibek prvý.

Proto sám je nazval panenskými.

Teď stál před nimi a vzdychl blahem.

Ruka jeho k jednomu se vzpřímí,

hned však ji zas odvrátí a schová,

neb se bojí býti krásy vrahem,

ale přepočítá všechny znova.

„Aspoň jedno,“ myslí, „Filomeně!“

Odvrátil však ruku poděšeně.

Odešel pak do snídaně v pole

okopávat řípy v stráni dole.

Když pak slunce nad Chlumem už stálo,

ač se mrzel, že udělal málo,

k snídani, jak dělával to denně,

nebo spíš se vracel k Filomeně.

Cestou s pole trhá plané kvítky,

chrpu, vlčí mák a koukol rudý,

lístek vezme s lipové si snítky,

všudy pátrá, zastaví se všudy, –

plné ruce květů došel domů.

Chystal vůz, by trávu vozil s polí,

pozadu jej strkal ze stodoly,

nepomyslil nijak na pohromu,

an tu vidí, přední voj že schází,

přeražená byla ve dva rázy,

pokud totiž vyčnívala ze zdi.

Deset let již s kravkami jím jezdí,

tohle se mu nestalo. I běží,

na dvorku pak pokřik strhnul náhlý,

v ruce máchá, hrozí kytkou svěží,

tam, kde barák a v něm krejčí bydlí:

že se přičiní, by ze vsi táhli

zlotřilci, však prý je lidé shlídli,

svědci očití, i lál té rotě,

jež mu také tyčky láme v plotě.

Křičel hlasně, že se ze stavení

lidé scházeli, a podál stáli,

pokřikovali cos na se z dáli,

naslouchali jeho zlořečení.

On pak vešel domů, stále v křiku,

to že prý má od svých nájemníků,

že se polčí s jeho nepřáteli.

A když ženy omlouvat se chtěly,

odebral se nahoru pln hněvu.

Zavřen pracoval pak se sklem pilně.

Stanul v práci naslouchaje zpěvu,

okno otevíral ve své dílně,

a zas jal se hbitě pracovati.

Teprve když usilovnou prací

pot mu vyvstal, hněv se z duše tratí

a tam touha s tesknotou se vrací.

Poznal, že se Filomena chystá

na pouť zase kamsi k svaté matce.

Styděl pojednou se hnouti s místa,

nechal konečně však přece práce,

dolů jde, kol voje přeražené

obchází, a když se zapomene,

hledí do síně, kdy vyjde děva;

nebo myslil, že se na něj hněvá.

A když vyšla, rty se tak mu chvěly:

„Cože, na pouť? Nechoď, holko, dneska!

Obloha sic modrá je dnes, hezká,

ale Ještěd v mlze stojí celý,

nebude už dlouho na pohodě.“

„Musím, kmotřínku,“ tak vzdychla ona.

„Nesmí člověk vyhýbat se vodě

ani blátu, pro Boha co koná.“

„Pro Boha dnes nejdeš, pravdu řekni!

Ale proto, že jsem zahuboval;

tak jsi náhle na pouť rozhodla se.

Běž jen, nedělní si šaty svlekni,

však jsem ti je na pouť nekupoval,

pro dům jen – a ty se touláš zase!

A to všechno falešný ten vůdce.

Převrátil tě, za sebou tě vodí.

Taký člověk: světem pořád chodí,

ať mi víckrát přijde!“ Dupnul prudce.

Filomena však už se slzami

jemu děla: „Budiž Pán Bůh s vámi,

každé slovo hřích je proti Bohu,

pomodlím se za vás k Matce Boží,

ať zlé tuchy s vaší duše složí.“

A již k chůzi pravou zvedla nohu.

Hodně dlouho postál a se díval

za ní cestou; vášně jal ho příval,

běžel kousek, křičeti chtěl za ní,

vrátil se však, dal se v hubování,

spěchal domů přímo k staré matce,

vytýkal jí zradu v prudké hádce,

posýlal ji, za dcerou ať spěší,

on že nebude to trpět déle,

toulavé brát lidi pod přístřeší.

Ať jdou obě – jako čest má v těle!

A když stařena ho poprosila,

by ji strpěl na čas ve stavení,

nežli najde, kde by s dcerou byla,

zamlčí se, tahy v líci změní,

k sobě mluví po schodech se bera

Nevyšel pak ten den do večera.

Po tři dni Bůh za sebou ji vodil,

po tři dni pak sklenář pokoj hledal,

však zlí lidé a hněv mu ho nedal,

vadil se a potom smuten chodil.

Po tři dni a čtvrtý do západu.

Vyhlížel ji sklenář, přišla v noci.

Ohlížel se ráno po průvodci –

neviděl ho; to snad přišla sama.

Chodil vedle ní v zem oči klopě,

jak by hledal něco pod nohama,

nemluvil, však stále byl jí v stopě,

zamračený nepromluvil slova –

bylo znát, že v srdci bouři chová.

Potom spolu skopávali řípu

v dlouhé řádky, rovné jako šňůry,

tak že tomu, kdo se díval shůry,

sbíhaly se v dálce temné rýhy;

neb v tom sklenář mnoho jevil vtipu.

Aby konečně se zbavil tíhy,

řekl podepřev se na motyku:

„Už to nějak divně na tom světě!

Není mi, jak bylo. Tak mi v duši,

jak by měly smutné přijít časy.

Nejen že mám doma trochu křiku,

ale to, že člověk nepohne tě,

abys byla doma, jak se sluší,

bysi na vždy zanechala poutí.

A již toho dost mám, co mne rmoutí!

Budeš u mne, budeš moje drahá!

Konec udělám, a vezmu si tě! –

Filomenko, budeš mojí ženou,

už tě nevyloudí cizí snaha

z náruče mé, tiché, dobré dítě!“

Zvolal tak, jal rukou rozechvěnou

její tělo, jež se k pádu chýlí,

ana zvolá: „Kmotříčku můj milý!“

Takto zkřikla, jak by ono slovo

zahrabáno v květech v srdci na dně

uvolnilo se a vzletlo vnadně

jako motýl plný lesku, jasu.

Na rámě tak klesla sklenářovo,

on pak hladě po bílém ji vlasu

promlouval k ní: „Pamatuj se, milá!“

Ona se však na břeh posadila,

rty se chvěly, oči leskem plály,

v pravo, v levo hlavu ukláněla,

po každém se ohlížela zvuku

a když sklenář podával jí ruku,

chopila ji ve své ruce obě,

na svou tvář, jež byla uzardělá,

kladla je, jak malé dělá robě,

slzy v očích takto blaze vzlykla:

„Pane Bože, co pak nemám hříchu,

že jak v ráji, tak jsem šťastna celá!

Dávno jsem již touhu jakous měla,

ani na pouť jsem jí neunikla,

často jsem si zaplakala v tichu.

Nebo kromě Panenky Marie

nikdo mi tak nepřirostl k duši

jako vy; však to mé štěstí ruší,

že mne od toho, proč duch můj žije,

odvracíte, pouti zbraňujete

Všechno jiné žádejte, co chcete,

jen té svaté slasti dopřejte mi,

dokud chodím na té naší zemi,

abych mohla několikrát v roce

Boží Matku aspoň navštíviti.“

Sklenář jí však takto odpovídá:

„Jaké pak to jenom živobytí!

Pohledni jen, holko, na ovoce

takých poutí: co je z toho? Bída!

Doma můžeš modlit se den celý,

do kostela půjdeš na neděli,

a já, počkej, světnici tak naši

vyzdobím, jak leckde kaple není,

kleknu vedle tebe při modlení...

Nebo je ti ten svět cizí dražší

nežli já, než světnice má hezká?“

Doléhal tak, ale Filomeně

zvolna slzy tekly pod očima.

Promluvila: „Kmotříčku můj, nevím.

Kdybych vám to slíbila snad dneska,

až mne Maria, již vídám denně,

ve snu zavolá, ať horko, zima,

za ní musím, nijak nepolevím!“

„Nuže, jdi si!“ řekl sklenář smutně.

„Budu sám zas, jak jsem jindy býval!“

Obrátil se od ní, v kraj se díval.

„Nezlobte se!“ dívka tedy vzkřikla.

„Kmotříčku můj, žadáte-li nutně,

bych se zřekla, čemu jsem již zvyklá,

dovolte mi, pro všechno vás prosím,

poslední pouť ještě vykonati

ku Cellenské Matce do daleka.

Mám to ujednáno s vůdcem naším.“

Hledl na ni sklenář okem kosým:

„Tedy přece! Což pak tobě platí

celý svět, když vůdce na tě čeká!

Běž si tedy za tím, kdo ti dražším!“

Rozplakal ji. Hlavu shýbla k zemi

a tvář mokrou skryla kadeřemi,

že se zželelo jí sklenářovi,

chlácholil ji lahodnými slovy.

Oba motyky již nadzdvíhali,

dolů udeřili zem raníce.

Bylo jasno, ptáci pěli v lese,

na mezi kdes volá křepelice,

v modrém nebi žlutý mrak se valí.

V tom se stalo, co je polekalo.

Jak by svědomí zlé v poli spalo,

z obilí hlas vyšel z nedaleka:

„Sklenář! Sklenář!“ a zas bylo ticho.

Podhajský se vztyčí a se leká,

ptá se dívky, neslyší-li licho.

Ta však také dobře uslyšela,

myslí, jak by odpovědět měla,

šeptá sklenáři, nač vzpomněla si:

„Žena ze Lhoty též v ony časy

plejíc len tak jasně uslyšela:

,Pochválen buď Kristus!’ Ohledla se,

nikde nikdo. Zachvěla se celá.

Za chvilku týž pozdrav slyší zase,

slyší po třetí, ač vůkol v poli

po nikom ni vidu. Prchla domů,

celý týden po těle ji bolí,

až i zemřela. Jen měla k tomu,

když ji ďábel zkoušel, amen říci.“

Když to řekla, křížek dělá v líci,

a též sklenář jím se poznamená.

Kopat začali. V tom v jiné straně

jak by někdo dutě křikl na ně:

„Sklenář má rád...“ Jinde zahučelo:

„Filomenu!“ – Vzkřikla Filomena,

v obilí pak cosi zašumělo,

jak by se smíchem kdos prchal žitem.

Nachem plála dívka v líci skrytém,

ke sklenáři bolně pohleděla:

„Domů nechte mne! Jsem bídná celá!“

Zalekl se on a rychle vece:

„Bůh nás varuj zlého, holko drahá!

Co ti schází, řekni honem přece.“

A jí po ruce a hlavě sahá. –

„Nechte,“ ona dí. „Jen obklad si dám!“

„Ještě tohle, ke všem všudy bídám!“

řekl, vzdychnul si, když pryč už byla,

hlava se mu v ruce naklonila,

sedl na mez, hlavou smutně kýval,

dlouhý vlas mu přes obličej splýval,

a pak brzy vypravil se zpátky.

Zatím matka hovořila s dcerou.

„Bůh nás chraň! Co děje se to s tebou?

Čelo pálí, ruce pak tě zebou.

Co tě potkalo? Pryč s nedůvěrou!

Pověz, dceruško, mi svoji muku.“

Při tom jí kol krku kladla ruku.

„Či snad pravda je, co lidé praví,

že se máte se sklenářem k sobě?

Nežli to, spíš Bůh mi vezmi zdraví;

je to lakota a blázen starý,

známý všude divné pro rozmary.

Nezapírej, vyznej se mi, robě!

Musíme již odtud, holko drahá!

Vyhnal nás, a šly bychom již samy;

neštěstí tu chladně na nás sahá.

Chaloupku si najmem pod horami,

budu přísti a ty dělat v poli.

Však jsme zvykly dávno na mozoly.“

A když přišel sklenář na poledne,

tu a tam se bystře poohledne,

ptá se hned, co Filomena dělá.

Jemu matka utrápená celá:

„Ach můj Bože, nevím, co s ní svedu.

Teď šla na půdu se modlit zase,

místo aby šla mi ku obědu.

Málo jí a nyní nedbá na se!“

Pospíšil hned za ní, svedl s půdy,

táže se, zda nebolí ji údy

od kopání, těžké v poli práce,

dovedl a posadil ji zvolna

v loubí do besídky na zahrádce.

„Odpočiň si!“ a již byl by zmizel.

Vzhlednou na se: kámen zaplakal by,

v očích obou slza blýskla bolná,

a z nich patřil těžký žití svízel.

Nebylo v nich klamu ani šalby.

A když byla sama, vrhla sebou

v listí zelené a nahlas štkala,

ve vlasy se, v listy zahrabala,

které její hořké slzy třebou.

Hodinu tak celou v mukách dlela.

Přišla matka, se smutnou šla od ní.

Přišel sklenář odešel zas v pole.

A když zdvihla hlavu, čelist spodní

chvěla se a pot jí řinul s čela

s vlasem, slzou na hrdlo až holé,

na čele pak rudé známky pěstí

vytlačené dlouho zůstávaly.

Vzhledne před se: začala tam kvésti

bílá lilie, jak kalich malý,

a v něm její slzičky se třpytí,

jež tam skáply, když plakala v kvítí.

Slunce pak je zlatým retem pilo.

Vzdychla dívka, zalomila ruce:

„Pij mé slzy, Bože, když ti milo.

Přijmi kalich naplněný v muce!

Otče, otče náš!“ A vzhůru zírá,

mezi listím v nebe modré hledí:

toť ta říše, kterou dobří zdědí.

Utichla, a slzy s očí stírá,

neb se zdá jí, že tam pod vrcholem

vidí kříž, jejž poutník drží výše

nadšeně se rozhlížeje kolem.

Napne dívka zrak a sotva dýše.

Vykřikne a k plotu honem kvapí.

„Pochválen buď Kristus!“ napřed volá

zapomněvši mžikem na útrapy.

Smekl poutník, lysina mu holá

zaleskla se v slunci, a ji zdraví:

„Jdu již, dcero! Vyjdeme už zítra,

v Libáni se všickni sejít máme.

Oběhal jsem poutníčky již známé,

jeden pro druhého se už staví.

Jenom s počasím musíme zchytra;

však nám pohodu máť Boží chystá,

uprosí už syna svého Krista.

Ale, dceruško, což nebylo by

u vás možno zase přenocovat?“

Trhla sebou dívka, neboť vidí

dole v polích, že se sklenář vrací.

„Ach on často na lidi se zlobí

hospodář, a kam vás před ním schovat?

Nemá u sebe rád cizích lidí,

a teď přijde s polí hotov s prací.

Pro Bůh prosím, za zlé nemějte mi,

vím, že Bůh mne za to trestat musí,

neb vy spíte se svatými všemi!“

„To to! dítě! Neměj starost o mne!

Však já někde nocleh naleznu si;

vždyť jsou ještě dobří lidé v světě.

Neodepřeš žádosti však skromné.

Hrdlo totiž vyprahne mi v létě,

na cestu těch jablek trochu dej mi!“

Žízeň na něm a hlad vidět zřejmý.

Filomena ztrnula, i hledí,

jak daleko k stromu, běží k stromu,

myslí: „Vždyť je svatá ústa snědí.“

Vrátí se však rozpačitě v krátku:

„Nemám, Bože, ani pro vás šátku

na uzlík, a hospodář jde domů.“

„Tu máš dítě!“ Poutník šátek dává,

a již dívka stromek otrhává,

že se brzo nadmul šátek starý

kulatými, velikými tvary,

tak že nesouc shýbala se k straně.

„Zaplať Bůh! Ať stonásob máš více!

Tedy zítra na noc do Libáně.“

Dí a zmizel vzhůru v loubí stromů.

Ona po celém se chvějíc těle

ze zahrady vešla do světnice.

Tu se sklenář dychtiv přihnal domů

listy máků nesa uzardělé

a hned ptá se měkce Filomeny:

„Už mi nestůněš? Nu dobře bude!“

A jí tisknul v líc květ utržený,

aby k bílé přidal barvy rudé.

„Pohleď,“ pravil, „na květ velikánský!

Nevešlo by se moc na zástěru!

A byl by to fěrtoch, holko, panský.

Pohleď pak! A stál by za to, věru.

A kam si to chystáš kytli novou?

Přece tě to táhne do ciziny?“

Vida pak, že zraky v slzách plovou,

vzdychl žalně: „Což pak mám už nyní,

co jen počít, by si nechodila!

Nahoru pojď, tam ti, holko milá,

všechno ukáži a všechno povím,

kytky v oknech zaleješ. – Viď, rostou!

Obrázky pak prutem břečtanovým

ovineme všecky, a z nich bude,

počkej, oltář, na něm květy rudé...“

Mluvě tak zřel duši její prostou

celou v zraku, jenž se vyjasňoval.

Za ruku ji tedy vzal pln lásky

a tak děl: „Než půjdem pro obrázky,

dříve, pojď, co pro tebe jsem choval,

abych dal ti, co jsem chystal pro tě!“

Na jablka myslil, vlas jí hladě,

jež měl spočítaná na zahradě.

Za ruku ji vedl na zahrádku.

Ohledával každou tyčku v plotě,

prohlížel si všecko po pořádku,

až pak stanul s dívkou u jabloně.

Zdvihne hlavu, vzhledne k Filomeně,

opět na strom a zas hlavu kloně

vyhlíží, kde chata krejčíkova.

Konečně pak vypukne v ta slova:

„Tohle udám soudu neprodleně!

To již přesahuje všechnu míru!

Kazisvěti! Pohleď, dcero milá!

Tak jsem schovával je, dlouho chránil,

dnes ty první bysi okusila,

a ti zlotřilí! Toť na mou víru,

spíše snes’ bych, by mne v tělo ranil!“

Takto volal, že ho slyšet bylo

přes tři stavení, a z nich se plouží

podél plotů lidé, kterým milo

popatřit, jak sklenář se zas souží,

kterak malicherně bouří, hlučí,

a jich zjevem bouř se stala prudčí.

Někteří jen skrytí pozdálečí

k nářku sklenářovu hlavou svědčí,

smělejší však ku plotu se tlačí,

přes plot hlavu vyzdvihují časem,

an k nim sklenář takto volá hlasem:

„Co mi chcete, vy tam utrhači?

Pojďte, celého mne rozsápejte!

Aby Bůh vás káral. Jen se smějte.

Však jsem nebyl na to od vás zvyklý;

vím, že jste se proti mně už spikli!“

Za tím slovem psi naň zaštěkali,

a se na plot jako štvaní hnali.

A když zevšad nejvíc hluku bylo,

an lál Podhajský, tu z nenadání

na plot vzletěl kohout od sousedů,

velký krásný, jen mu kvetlo peří,

leskem v slunci jen se zrcadlilo,

křídly zatleskal a šíji sklání,

zakokrhal – směšno ku pohledu –

zrovna v sklenářovo zlořečení.

Sklenář vyskočil a vyndal tyči,

a již vzletěl s plotu věstec denní,

utíkaje na dvůr děsně křičí,

za ním v strachu družky jeho všecky.

Vypukne tu nejprve smích dětský,

pacholata z radosti se honí,

pak i staří zasmáti se musí.

Podhajský však sotva že pláč dusí,

hlavu bědnou v suché prsty kloní,

co dál kohout skřeky vedl nové,

on tak zaželel, tak hořekoval:

„Co pak jsem vám, milí sousedové,

co jsem udělal? Co na mně máte?

Vždyť jsem se vždy ku každému choval,

a teď mne tak trýznit necháváte!“

Když ho takto slyší Filomena,

zaštkala a padla na kolena,

vůkol ztichlo vše, když před ním klekla:

„Odpusť mi to Pán Bůh! Já to byla,

co jsem tolik zlého učinila.“

Po kolenou blíž se k němu vlekla. –

„Já jsem jablka vám otrhala,

poutnickému vůdci jsem je dala.

Odpusťte mi! Svatý muž je snědl,

chtěla jsem, by na tu pouť mne vedl.“

Zavrávoral Podhajský, až klesl

na kmen, který velká jabka nesl.

Rukávem si přetřel mokré čelo.

Hlasitě se jemu plakat chtělo.

„Filomeno,“ volal za psů vytí.

„Musila jsi mi to učiniti?

Proto jsem ta krásná jabka choval,

aby svůdník ten se zaradoval?

Aby nedočkal se konce pouti!

Jdi si, jdi si, za ním, nevěrnice,

pospěš si, ať dohoníš ho ještě!

Nechci víckrát na tě vzpomenouti.

Ale přeju – měl jsem rád tě sice –

na tu pouť vám bouřku, hlad a deště.“

Nyní k dceři přistoupila matka

zdvíhala ji z potrhaných květů,

a jí domlouvala slova sladká:

„Pro Kristovy rány, dceruško má,

což snad umíráš celému světu

ku posměchu? Pojď si lehnout doma!

A vy, pane kmotře, vy též jednou

připravujte sebe na pohromy,

že mou dceru máte na svědomí,

v duši jste jí vášeň vzbudil bědnou.“

Dcera pak, líc nebylo jí vidět

zahalenou šátkem, šla s ní v pláči,

že až lidem líto; oni křičí:

„Hlavu spletl jí, měl by se stydět!

Tak s ní jedná, když jí poklid zničí!“

A jim sklenář za to: „Utrhači!

Jděte po svém!“ Ale k tomu slovu

povyk z venku ozýval se znovu,

zástup odrostků naň hvízdá, volá,

on však neslyší, neb opřel hlavu,

oči z důlků vynikly mu zpola,

a tak zůstal k divu, k smíchu davu.

V dáli zatím cestou jabka s klidem

poutník hryže, dobrým žehnal lidem.

Ale sklenář, na zítřek když vstává,

s ustrnutím jizbu prohledává –

všude prázdno, jako vysmýčeno.

Teskně vola: „Kde jsi, Filomeno?!“