OBRÁZEK Z POUTI. (V.)

Sklenář vozí oves do stodoly,

poslední žně. – Po starém též mravu

kytka pestrá snopů na vrcholi.

Hlídač ponocný, jenž za výdělkem

na svahu vůz chytá za nápravu,

podpírá jej vidlemi se kroutě –

pád je možný při nákladu velkém.

Hospodář pak v předu krávy veda

v chůzi leští plíšky na chomoutě,

nedáváť on na své krávy kliky,

chomout však, čím staré ruší zvyky.

Dojeli jsou před vrata pak šedá,

a žeň uložili na stodole.

Při svačině ponocný pak začne:

„Tak jsme opět okradli si pole,

Chvála Bohu, žně zas máte značné,

ani nestrávíte, je vám třeba,

pane kmotře, ještě spolné ruky,

s kterou byste z jednoho žil chleba,

a s ní sdílel radosti i muky.“

„Bůh mne chraň!“ tak onen odpověděl.

„K čemu to? A také nejsem k tomu.

V práci ovšem velikou mám nouzi,

koho najmu, každý se mi vzpouzí.

Filomena pak už kolik neděl

na poutěch je s matkou, nejde domů.

Co jsem s ní už měl jen pro ty pouti!

Po dobrém i po zlém – marné řeči:

toulání jí nelze odvyknouti.“

Řekl Dušek: „A snad jí to svědčí;

každý za tím jde, co usouzeno mu.“

„I jen aby aspoň přišla domů.

Bůh sám ví, co už tam asi dělá,

že mne tady samotného nechá!“

Dí a smutně hlavu na stůl sklání.

Hlavou zakývnuv pak dělník praví:

„Vy jste měl, ač kdyby byla chtěla,

snad by to též vaše byla těcha,

měl jste vy si matce říci za ni.

Ovšem, jsem rád, že mi Bůh dá zdraví,

nemíchám se v to, jen co tak slyším,

či snad byste za něčím šel vyšším?“

„Milý Dušku, nechejme těch řečí!

Nesluší se mezi nás, a pravím,

že jim zatnu, lidem povídavým.“

Mluvil tedy Dušek pozdálečí:

„Uchovej mne Bůh, bych sháněl klepy.

Ale říkám, bez ženy jsem slepý.

Tak si denně v díle pomáháme.

A když člověk poláme se prací,

pohladění ženy sílu vrací.

Hošíky dva a dvě holky máme,

na klín se mi vejdou ještě všecky.

Nedal vám Bůh štěstí, v takém kruhu

by trud žití stíral úsměv dětský.

V štěstí jde i černá kůrka k duhu.“

Domluvil, an sklenář mlčel stále,

a v tom vešla žena nenadále

v modračce a rozedrané jupce.

Ponocný vzal čapku a šel s Bohem.

Ale žena takým počne slohem:

„O žních ke mně přišla Filomena

na nábytek hledala si kupce –

víte z Bukvice jsem její teta

stará po matce mou sestřenicí.

Přišla tedy na pouť ustrojena.“

Žena sedla při tom na lavici.

„A já řku jí: Zas do toho světa?

A což navždy odcházíte obě,

či už došlo u vás na nábytek?

Pobízela, ať to koupím sobě.

Pobízela, člověk z útrpnosti,

máme sami nouze doma dosti,

však to znáte, když je kolik dítek!

Táta tedy sehnal ňáký zlatý,

dlužni zůstali jsme polovici.

Ráda zřela jsem na její paty.

Po práci teď jdu vám za to říci.“

Zeptal se jí sklenář vyjevený:

„Nemíní se tedy vrátit zpátky?

Pro Boha vás prosím, kam as chtěly?“

Ušklíbl se obličej naň ženy:

„Co mi po tom? Lépe mi, když nevím,

nemusím jí dopláceti splátky.

Zač pak stojí nábytek ten celý!“

Mrknul rychle sklenář okem levým:

„Najdete ji; šla snad ku příbuzným,

máte-li kde jaké.“ Řekla žena:

„I mám přátel – nehlásí se k nuzným.

Se všemi je stará rozvedena.

Sestru má sic někde v Packém lese,

má však chaloupku tak roztrhanou,

že se došková jí střecha třese,

větrové když od severu vanou.

Do světnice sotva by se vešli,

nájemníka pak má na komoře. –

Bratr její slouží v panském dvoře,

nemá s ní, je také věkem sešlý.

Chodili k nim sice k posvícení

od Hradiště krevní nebožtíka.

Hůl se k mošně hlásí, jak se říká.

Nebydli prý ani ve stavení,

v skalách mají vydlabané skrýše.

Zvěř to jakás podzemní je spíše,

proto také, že snad chleba nejí,

ale nosili sem vždycky medu.

Podobni sic lidem ku pohledu,

jsou však jistě aspoň čaroději.

Jak povídám, tam jich nenajdete!

Filomeně není třeba bydla,

ta jen stále po poutěch se plete,

pro starou již nějaký kout shlídla.

Ale kdybych tolik stála o ni,

našla bych ji: bude v Boleslavi!

Co rok tam je, letos jako loni,

když den navštívení se tam slaví.“

Odvezla si tedy na vozíku

celou pozůstalost nájemníků.

Ale sklenář, smutnější než jindá,

z přítruhlíka obrázek si vyndá,

na čtyřech jej rozích zbožně líbá,

v šeptu chvějnými pak rety hýbá:

„V Boleslavi tedy, v Boleslavi.

Že by se již nevrátila tedy?

Nebo snad bych sám měl naposledy

dojít pro ni, přivésti ji v zdraví?...“

Zamkne truhlu a jde na zahradu.

Bylo přítmí, právě po západu.

Rozhledl se v kraj, kde modrá mlha

na vrcholky černých lesů šplhá,

jako duše dávno zašlých přátel,

jež se vzpomínáním navrátily.

Západ prohlížel jsa časů znatel.

Viděl tam, jak v šíři od Ještědu,

nad Houserem pruh se táhl bílý

nad západem celým po Dubolku.

Nebe jasné, trochu do zelena,

nejjasnější do stříbrna v středu,

černavé pak mráčky, na okolku

se stříbrnou obrubou, se kupí

kolem kol jak zkrabacená pěna,

drobné v středu, výše čím dál větší.

Pod lesem tam kouř jde nad chalupy

v rovném sloupu do západní záře.

Dolní kraj pak mizí v modré páře.

Vzduch je vonný jako v senoseči.

„Na čase je!“ sklenář uznal v duchu.

Posadil se pod strom na lavici.

Poletavý bzukot zní mu k uchu,

a šum lístků jak dech panny spící.

Tedy sklenář opět hlavu skládá

v suché ruce, přemítá i bádá,

nikoliv jak roste strom i kvítí,

nýbrž o tom, neměl–li by přece

na pouť jednou sám se vypraviti,

a všem poutěm konec zjednat rázně.

„Jen jít na pouť, přived’ bych ji!“ vece.

Že by nešla, o to neměl bázně.

Ale tím se v staré trápil pleci,

neboť pouť mu krutou byla věcí.

Toulání se vždy mu protivilo.

Však v tom zdvihl hlavu, zablesklo mu

jasně v oku skrze sněti stromů.

Povstal chvatem, souhvězdí to bylo,

lesklé hvězdy dvě, tak blízko sebe,

jak dvě duše shlížely by s nebe.

Se zálibou obě rovnal k sobě,

při tom vzplanul touhou ve útrobě,

že se ihned rozhodl v tom šťastně.

Ráno tedy probudiv se časně

pastuchovi odevzdal své krávy,

by je převzal na čas pod ochranu.

Vyváděl je, hladil jejich plece,

zvíře však se shýbá pro kus trávy.

Sklenář pastuchovi takto vece:

„Mimo dům sic dlouho nezůstanu,

ale kravky krmit, dojit třeba.

Co jim dáte, na mém poli máte.

Dají mléka, sami máte chleba.

Také mi sem často dokoukněte,

zvlášť ať krejčí se tu neomete.“

„A kam vlastně jdete, kmotránečku,

že jste si vzal chleba do ranečku?“

„Ale kamsi. Inu – na pouť taky,“

řekl sklenář k zemi sklopiv zraky.

„Ale jděte!“ pastucha se diví.

„Nepamatuji se, co jsem živý,

byste vy se na pouť někam vydal.

Vždyť jste, jářku, proto Filomenu

vyhnal z nájmu. Koukám na tu změnu.

I jen jděte, jsem tu, abych hlídal.

Trochu projít svět, natáhnout údy –

veselo je na těch kopcích všudy.“

Ale sklenář hrdě kývnul hlavou:

„Však jdu poprvé a naposledy.“

Pastucha mu na rozlučky tedy

velikou svou ruku podal zdravou,

sklenář pak šel ihned na světnici,

bedlivě vous oholil si v líci,

oblekl si kabát zelenavý,

ne jak ve vsi s dlouhatými šosy,

ale krátký, s kapsou dvojí v zadu,

jako páni podle mody nosí.

Vlasy pěkně sčesal svismo s hlavy,

ještě jednou ohmatal si bradu.

Na sčesanou potom vstavěl kštici

klobouk plstěný, byl plochý horem

se širokou střechou. Svůj věk skorem,

co byl mužem, měl jej; neumící,

neb jej vyndá vždycky z hlubin truhly,

uhlazuje lesklý chlup a ztuhlý,

tak že, bohdá, potrvá mu ještě.

Potom tedy v koutě našel sobě

dobrou svoji hůl. Tu někde v lese

shlídnuv mistr dobře rostlou sříznul,

nechal znáti suky povrch leště,

cvoček zabil v každý k lepší zdobě;

nahoře pak kloub, za nějž se nese,

aby v ruce drsně neuvíznul,

do kulata hladil jak vrch lebky,

více však jej ruka ošoupala,

po dvacet let co hůl tiskla k zemi,

tak že z barvy otřen povrch hebký.

Níž pak byla veskrz dírka malá,

a v ní šňůrka se třapečky třemi,

aby za ni, když se jí chce zbýti,

na knoflík hůl mohl zavěsiti.

Tuto tedy, a pak deštník hledá

modrý, lemovaný žlutou pružkou,

s okovanou, lesklou rukojetí,

na záda jej šikmo sobě zvedá,

šňůrkou přes plece jej přivazuje,

jako myslivec si chodí s puškou.

Sbírá potom ještě do paměti,

co vzít s sebou. Zamkne dvojí spouští

každý zámek v světnici i venku –

bez starosti domu neopouští. –

Když byl u vrat, uzlík s chlebem v ruce,

smekl klobouk, stanul na chvilenku,

udělal kříž, vykročiv pak prudce

pravou nohu napřed v cestu sázel,

kudy jindá dívku vyprovázel.

Na nebe vzetí byl svátek právě,

obrátil se tedy k Boleslavi.

Čas měl pěkný. Cestou lidi zdravě

smekal často černý klobouk s hlavy;

ještě znali ho. Až odpoledne

pozoroval samé tváře cizí,

známá stráň i les mu s očí mizí.

Na kraj lesa tedy sobě sedne

na návrší a se dívá zpátky.

Podivil se, za taký čas krátký

jak se slehly kopce za ním všecky.

Homole dvě zelené tam stály,

jedna lysá se zříceninami,

jejímž na vršku věk prožil dětský!

Velíš byl. A druhá stromek samý,

jak by nesla hrad, tak zdá se z dáli

stavba na ní kamenná a šedá.

Na ní kalichů se velkých řada

místo střechy koruna jak zvedá. –

Pojedl a zašel v širá lada.

Ještě ten den spatřil kopce oba,

před Brandýským lesem když ho mdloba

denní cesty k zemi povalila,

právě na ně vyhlídka mu byla.

Zasteskl si uviděv je v dáli,

málem by se vrátil, ale brzy

za ten stesk svůj na sebe se mrzí,

když ho touha v před ho ženouc pálí.

Přenocoval v Loučení. – Den druhý

vyšel brzy, čas byl utěšený,

vzduch byl vonný, čistý, jako sklený.

Kvítím skví se otavové luhy,

a kde strom byl, s listu na list spadla

rosná kapka zalesknouc se v slunci.

Tam i onde pluh již táhli junci,

ba též někde otava se kladla.

Pozoroval Podhajský, v tom kraji

že dřív žně, i ovoce dřív mají.

Pro něho však všechno teskným zdá se,

rovinu jak stůl jen oko vnímá,

všude písek pod nohama svýma,

v srdci, v hlavě stesk má jen a touhu,

nekochá se vůkol v ranní kráse.

nevidí leč bílou cesty prouhu. –

Přešel les a stanul na pokraji.

Podepřel se o kmen, patřil k cíli:

před ním v dálce kostel stojí bílý,

a dvě věže v ranní záři plají.

Zachvěl se a zrychlil svoje kroky

v písek boře nohy ve hluboký.

Tak se octl u rodičky Boží

v Staré Boleslavi unavený.

Poutníků dav z daleka se množí

nepřehledně. Sedl vedle stěny

na nejvyšší schod a pozor dával,

najde-li tvář, jež mu v duši tkvěla.

Často vstav se tlačí v lidu nával,

„Filomeno!“ zvolá, ale vida,

že se zmýlil, sedne a zas hlídá

s chlebem raneček si složiv vedle.

Nespatřil však nikde líce zbledlé,

s poutníky pak noc se modlil celou

v kostele, a když už vidět bylo

na východě kmitat jasnou zoru,

s babičkou se pustil do hovoru

vedle sebe na modlitbách bdělou,

jíž snad právě o nebi se snilo:

„Pěkně prosím, matko, neznáte-li

jakés Filomeny od Velíše?“

„Neznám, neznám, holečku!“ tak řekla,

a dál zdrávas na růženci smekla. –

Tu a tam se zeptal – nevěděli.

Smutně tedy k procesí se družil,

jež se chystalo zpět do Libáně.

Vzpomněl sobě na zelené stráně,

na svůj kopec, domek, hned se vzmužil,

oko zjasnil, domů toužil, domů!

Náhodou tu kročil ku někomu,

jenž ho poznal, vítal jménem Božím:

„Také, také přinesl jste jednou

Matičce svou strast a starost bědnou?

I já také, nežli kosti složím,

chtěl jsem ještě podívat se na ni,

aby se mnou byla při skonání.“

Vyjevil naň sklenář oči obě:

„Odkud jste a který?“ – Onen vece:

„Havla z Pazderny snad znáte přece?

U vašeho otce v dávné době

sloužil jsem; vy neznáte mne věru. –

Nejste sám tu: s vaší nájemnicí

hovořil jsem včera v podvečeru,

ona však šla ještě ku Bezdězi.“

Sklenářovi jasnilo se v líci.

Napadlo mu stíhat Filomenu,

kdyby šel hned přímo polní mezí

na Bezděz; však neměl chuti k tomu,

neb ho silná touha táhla domů.

Přemýšlel, pak starci zmizel v davu.

„Ten kus cesty,“ myslil, „nedoženu?“

Novou touhou starou mořil hlavu.

„Ještě jednou!“ pravil si a v spěchu

přímou cestou, kudy lidé řekli,

k Bezdězi se nohy jeho vlekly –

ani nevkročil pod lidskou střechu.

A když potom znojem uřícený

k vysoké se hoře blížil z dáli,

poutníčkové již ho potkávali,

procesí, neb různo muži, ženy.

Viděl, že jde pozdě. Mdlobou klesá.

V tom však shledl na pokraji lesa,

kterak procesí se zvolna schází,

napřed pak – ó poznává ho jistě

poutnický ten muž, jenž vinen všeho.

Dostal se tak sklenář do nesnází,

a přec musil zeptati se jeho,

nenajde-li na tom svatém místě,

koho hledal. Přemohl se tedy,

k zemi sklopené pak maje hledy

zastavil se před vůdcem s tím slovem:

„Povězte mi, pro všechno vás žádám,

dobře vím, že s vámi Filomena –

kde tu je?“ Tu kápě pod příkrovem

vyjevil naň vůdce sivé oči:

„Ale, hlehle, pořád v mysli bádám!

Vy jste od Lorety?! Neznám jména;

byl jsem u vás jednou na noclehu.

Vy jste tady? Jak se ten svět točí!

S Filomenou jsem dnes mluvil taky;

řekla mi, že s matkou jinde bydlí,

u Hradiště, na skalnatém břehu

za dvorcem, tam sadaři vám poví.

Kdo ví, kde ji však již pod oblaky

nosí andělé pod svými křídly,

neboť svatou jistě je, a všudy

jak tak může chodit stále, kdo ví?

Zrovna jak by věčné měla údy.

Nevím, kam dnes odtud zamířila.

Či snad ještě tu je, poutníčkové?

Nevědí. – A vy s ní mluvit chcete?

Inu nejprv tu se ohledněte.

Kdyby pak snad u matky zas byla,

je vám na cestě. Jsou jasní dnové,

pěkně se tam stavíte. My právě

na dalekou pouť se ubíráme,

k Cellské Matce, k boží cti a slávě.

Filomenu pozdravte a známé.

Ona s námi nejde; svěřila mi,

pobožnost že jakous vykonává,

k níž jí pokyn boží Matka dává.

Na den narození svaté Panny

procesí jde slavné s družičkami

do Vambeřic z Turnova, a s nimi,

řekla Filomena, půjde taky.

Poroučím vás Bohu do ochrany,

provázej vás on a veď vás k cíli!

Vrátíme se před počátkem zimy.“

Rozešli se. Utřel sklenář zraky

sklamán, potěšen, vše sebral síly,

a již znaven cestou celodenní,

a snad také sesláblý již hladem,

přece šoural se výš po kamení,

chtěl přec dojít vrchu před západem.

Ti, co poslední se dolů brali,

v udivení na něj pozírali,

u každé an kaple odpočíval,

jak by křížovou sám konal cestu.

Zoufale se na poutníky díval

a výš leza zachytal se klestu.

Na hoře když stanul udýchaný,

na práh padl chrámu zamčeného,

nemoh’ probrati se z bolu svého,

a když, dlouho seděv povstal přece,

rozhledl se smutně na vše strany:

vůkol kraj dlel v nadpozemské vnadě,

slunce právě bylo na západě

a se lesklo dlouhým pruhem v řece,

jež jak pohozený meč se skvěla.

Zdálo se mu, že už země celá

před ním se tu otevřela náhle.

Zaslzel a hrdlo jeho zprahlé

jako výskot z nitra vyrazilo.

Ó vždyť tam až v nebi vidět bylo

mdlé dvou kopců drahocenných rysy.

Zdálo se mu, že mu rostou nohy,

že mu ruce v dál se prodloužily,

že obejme kopeček svůj milý,

na něm bude žíti, jak žil kdysi,

na tom kopci čnícím zpod oblohy.

A pak poznal Tábor, poznal Trosky,

Kozákov a tam je Ještěd asi,

jinak odtud vypadá. A záze

vidět na nebi hřbet Krkonošský.

Viděl města, vsi, niv, lesů pasy,

a kde vždy mu ukázali k Praze, –

vyvstal na špičky – zří mihot věží: –

ó tam jistě Praha – Praha leží.

Zrak i paměť přešly mu, an klesl,

na práh chrámu položil své čelo,

„Filomeno!“ volal, „Filomeno!

Smiluj se, ó Panno nejsvětější!“

K nebesům ten zvuk se zrovna nesl,

a snad u božího trůnu znělo

slovo to, neb zniklo vysloveno. –

Pln je jistě andělů vzduch zdejší.

Bylo přítmí, když se šoural dolů,

doplížil se v noci do vesnice,

spat ho dali někam na stodolu.

Do světa se dobře chodí sice,

ale šťasten, kdo se v zdraví vrátí.

Uchvátil se, sotva může státi,

neřku spěšně za svým cílem jíti.

Belhal po lukách a trhal kvítí,

sedl s nimi, kytici si vázal,

dokud nesvadla, ji v rukou nose.

A když zastavil se na rozkose,

takto lidí po každé se tázal:

„Milý zlatý, dej vám Pán Bůh zdraví!

Kde pak tady v skalách zůstávají.

Domů nemají, med jedí plavý,

nevypadají jak lidé v kraji,

proto prý se schovávají v zemi.

Rád bych pohovořil s lidmi těmi.“

A tu každý zastavil se chvíli,

mlčky v kraj se v pravo, v levo dívá,

a kde spatří skály trčet vzhůru,

sehnuv hlavu ukazuje holí:

„Tam, co vidíte ten oblak bílý,

hleďte, s horou v jednu kupu splývá,

tam je vidět, hlehle, Mužskou hůru.

A co živ jsem, slýchám po vůkolí,

že tam jeskyně jsou v skalách skryté.

Kdo tam může bydlet nežli – víte?“

Pokříživ se člověk kráčí k předu,

sklenář k hoře, jež mu na pohledu.

Zvolna šel den celý, šel den druhý,

za sebou měl Pojizerské luhy,

a když slunce je už nad západem,

s hory kráčí k hoře skrýt se za ni,

sklenář belhá po silnici sadem,

smeká klobouk, pot si stírá dlaní.

Sešel se silnice po zahradě.

V rámci stromů stanula tu před ním

šedá troska, na věži pak její,

v níž jak čáry okna černá zejí,

kavek hejno na noc pohromadě

na kameni sedí na posledním.

Před věží pak stojí borovice

prostá větví, jenom na čeřenu,

na zkřivené sněti sedí vrána

krákajíc. Byt sklenář mužným sice,

teskno mu však hledat Filomenu

v příšerném tom místě. A tu rána

jako z blízka vzbudila ho z žasu.

Popošed tam, kupy skal kde stály,

v šeru vidí na vrcholku skály

muže jako s někým ve zápasu,

jak by cepem ubíjel cos k zemi.

Zastavil se sklenář zmámen, němý.

Sebrav ducha krok udělá k předu,

leze po skále, tu, hleďte, před ním –

nad ohněm jak hrnky ku pohledu –

božská pravda, ze země se kouří.

Bál se dále, že snad krokem jedním

podzemní ten národ na se vzbouří.

Přece šel, a nenadále vidí,

co ty rány: člověk mlátil cepem

na skále hrst žita rozhozenou.

Tedy přišel přece mezi lidi.

Viděl pak, že nad dutým je sklepem,

okénka dvě svitla skalní stěnou,

dolů pak jdou schůdky vydlabané.

S pozdravením tedy k mlatci stane,

ptá se o tom, za kým do skal přišel.

Mezi tím však známou píseň slyšel,

po hlase hned poznal starou matku,

po skále pak v její mířil chatku.

Bylo přítmí. Hle tam šat se bělá,

na kamenné lávce vidí ženu

prostřed oulů, jichž tu řada stojí.

V teplý večer hlasně bzučí včely,

a šum lesa se v to libě mísí.

Tedy sklenář zvolal na stařenu

ve tmě poznav tváře její rysy:

„Pozdrav Pán Bůh, stará naše matko!“

Žena s lávky vstává, mlčí krátko,

jak by vzpomínala, potom praví:

„I můj Bože! To jsou vzácní hosté

v obydlí to naše chudé, prosté!

Kde jste se tu vzal? Bůh vám dej zdraví!

Tak! Tak! Hleďte, kam jsme se to děly!

V zemi, v zemi, skoro jako v hrobě.

Musíme se činit v práci obě.

Dokud brambor nebylo, tu vždycky

zvařily jsme řepy, a den celý

tím jsme sobě hlad vždy zaháněly.

Vůle Boží! Je ten život lidský!

Nu to Filomena ráda bude,

že jste našel naše bydlo chudé!“

Tehdy sklenář zvolal: „Kde je ona?

Doveďte mne k ní už, matko drahá.

Je-li zdráva? Kde je a co koná?

Matko stará, co to platno všecko,

nenajdu už na tom světě blaha,

zatoužil jsem, jak po matce děcko.

Jsem jak stará jabloň, za stodolou

co mi roste; větev má už holou,

přec se letos květy obalila.

Dejte mi svou dceru, matko milá.

Nohy mne už bolí, doveďte mne,

ať ji vidím! Kde je Filomena?“

Také řeči touživé a jemné

vedl sklenář staré matce k blahu.

„I můj Bože!“ řekla klopíc hlavu.

„to by velká pro nás byla změna,

ale kde pak! Od vašeho prahu

musily jsme jednou s hanbou jíti.

A pak, co dám dceři na výbavu?

Modro v nebi, na té zemi kvítí.

Však má Pána Boha, drží se ho;

a kde Pán Bůh, vždycky bude všeho.“

Zarmoutil se sklenář, horlil v duši,

a pak zvolal: „Ale Filomena!

Nemluvíte se mnou, jak se sluší,

s ní chci mluvit!“ Matka tedy praví:

„Milý zlaty, už je nakloněna

vzít si chalupníka od Jizery.

Dost k nám chodil marně na večery,

ale teď už, dá-li Bůh nám zdraví,

k prosbám mým snad dcera mysl změní.

dnes ještě z pouti doma není,

nezmešká ni jedné ve vůkolí.

Ó ji často proto srdce bolí,

že jste nás tak vyhnal bez příčiny,

ji pak pro vás bol též trápí jiný.

Není doma!“ řekla matka tiše.

Ale sklenář žalostiv to slyše,

sklamán trpce, hněvu průchod dával:

„Není doma! Nu je dobře taky!

A vy, matko, co mi vytýkáte –

nikoho jsem nevyhnal. Vy samy

uprchly jste, a mne smutku nával

do dálky hnal za ní pod oblaky.

Jen vy dceru na svědomí máte,

že se pořád toulá za horami.

Pěkně jste ji toulkám naučila.

Jiná matka, kdyby hodná byla,

na krok dceři nedala by z domu;

a vy ještě učíte ji tomu.“

Zaplakala stařenka tu šedá:

„Nic mne nekárejte! Však já věru

poctivě jsem vychovala dceru,

nikdo ve světě mi hany nedá,

a vy přijdete a trestáte mne,

že jsem dceru zbožně vychovala.

Pro takové věci pro daremné,

jak vy chcete, ovšem smyslu nemá.

Však nám bylo dobře samým dvěma.

A než bych vám dceru svoji dala,

tak ji zadala bez Pána Boha,

ať již jinak prohřeším se spíše!“

Zarazil se sklenář, sotva dýše,

slovo vyrazit pak stěží moha

takto zvolal: „Nu, nu, dobře taky!

Však již nepřijdu na vaše zraky.

Však se s Filomenou jinde shledám;

k vůli vám jí zahynouti nedám.

Však já půjdu na pout do Turnova.“

A tu matka chopila se slova:

„Nechejte mé dcery na pokoji!

Chcete dítě matce odervati?

Běžte, nechejte nás tady samy.

Však já promluvím s ní, až se vrátí;

dcera má se Pána Boha bojí.

Nehledíme setkati se s vámi,

jděte od nás! My jsme lidé jiní,

jděte, jděte od našeho prahu!“

Ztrnul sklenář, nevěděl, co činí,

vůkol stáli lidé, poslouchali.

„Špatná matka!“ děl a bez průtahu

obrátil se. – Večer zem již halí.

Ohledl se sklenář sestupuje

se skalnaté stráně: s černé věže,

úzká okna její, kulich štěká,

který poklad zakletý tam střeže;

sklenář zachvěl se, jak teskno mu je.

Toužnou píseň slyší z nedaleka,

širý kraj se ve tmě před ním tratí

v rovinu, jen leckde že se leskne

vody klín a výše hvězdy k jihu

velké, zlaté! I chtěl zaplakati,

tak ho jaly myšlénky zas teskné.

Do té tmy chtěl vskočit a svou tíhu

v ní i sebe ztopit. Domů! Domů!

Kudy bílá silnice se míhá

mezi dvojí řadou černých stromů,

vidět dlouhý stín, jak muže stíhá.

Oráči již v polích vypřahali

na poledne, když se sklenář z pouti

navracel. Byl celý nevyspalý –

v noci šel – a sotva moh’ se hnouti.

Když však spatřil stavení své pěkné,

přidal kroku, a již na dvůr vkročí,

vejde v zahrádku a mlčky klekne.

Kolem do kola pak veda oči

vzdychl blahem: „Do smrti již svojí

nehnu se již odtud, bloudek jeden!

Marnou touhou byl jsem to jen sveden.

Jenom tu se moje duše zhojí.“

Usnul zmořen mezi svými květy.

když procítil, tak jemu bylo,

jako tomu, který před sto lety

zaspav vzpomíná, co se mu snilo.

Sklenář na zámečku hospodaří,

opět pěstí zahrádku i pole,

sklenaří a jídlo sám si vaří.

hlídá, shání, mlátí ve stodole,

nová robí vrata, tyčku k plotu,

upravuje opět polní meze,

smejčí, rovná, neštítí se potu,

a přec nouze v stavení mu leze.

On však ani chvilky nepromešká,

žádná práce jemu není těžká.

Zatím ale den za dnem se blíží

svátek Mariánský narození.

Počne opět cítit, trpět tíží,

nic mu po chuti, nic k vůli není,

táhne ho to tam, kde udal vůdce,

že se setká jistě s Filomenou.

K západu se díval, složiv ruce,

každý večer v dáli zamlženou.

Pojednou ho doma všechno pálí,

nemá stání, stesk ho moří stálý,

a tak v sobotu před narozením

všechno zaopatřil, uzlík svázal,

a kam vůdce jemu poukázal,

na Turnov šel před úsvitem denním.

Když se dostal zvolna do Turnova,

na mši prodlel mnichu Františkánů.

Po Filomeně se sháněl znova,

zvěděl tohle: „Ráno odtud včera

procesí dvě vyšla: do Hejnice,

tam až v Němcích pod horami kdesi,

druhé za cíl mělo Vambeřice.

Každého pak na slovíčko bera

vyptával se na svou Filomenu,

hledal, pátral v poutníků těch směsi. –

Nenašel jí. Kleče na kolenu

prostřed chrámu sklamání pln, žalu,

přemítal, co činit. Prosil Boha,

by ho chránil, aby u návalu

nezbloudila s cesty jeho noha.

Modlil se a zdálo se mu v snění.

že mu Bůh dal tajné pokynutí,

neboť nabyl k dálné pouti chuti.

Za Filomenou chtěl bez prodlení,

doufal dohonit jí na procesí.

Na cestu se vyptal do Vambeřic,

neboť myslil, že by nešla jinam.

Tedy v stranu, kde se nebe šeříc

nejdřív na pohorské vzchází lesy,

k modravým on mířil ku výšinám

pod Kozákov, potom v pravo za ním

přes pahrbky, skály, přes údolí,

mnohý potok přeskočil a říčku,

necítil již, zda ho nohy bolí,

vzhůru stoupal ku vysokým stráním

rozhlédnout se v kraji, po nebíčku,

když mu bylo teskno v horském dole;

a tu hle, kraj zjevil se mu jiný:

neviděl on nic než vrchoviny,

hory, hory, kam jen okem sáhl.

Lidé hakem příkré hačí pole.

Když se ptal jich, kudy průvod táhl,

jinak mluvili než lidé v kraji:

„Nynčko jsem jej víďal, zpívať slyšal,

ch půlseduma hodiny sem přišal.“

Odpočinul. Ó jak pospíchají.

Po tři dni jich honil po jích stopě,

dvakrát zbloudil s jich se minuv směrem.

Nyní tedy spatří Filomenu!

Zabuchlo v něm, hnulo mu to údy.

Občerstvil si nohy ve příkopě,

a již skoro samým podvečerem

musil dávat pozor na ozvěnu,

nevíť pojednou, kam dát se kudy.

V tom se zdá mu, zpěv že táhlý slyší;

po zvuku šel, a když vyšel z lesa,

ocítil se v horském ve zátiší.

Řada světel po stráni se trousí,

v blízku hučel potok v důl se nesa.

Tma už byla, když se blížil do vsi.

Tu měl býti konec jeho běhu:

stihne poutníky tu na noclehu.

Ráno těkal, hledal, ptal se lidu,

po Filomeně však ani vidu.

„Možno“ – řekli, „že je napřed třeba.“

Tak, co v uzlíku mu zbylo chleba,

chvějnou rukou krájel si a snídal

a se s nimi do Vambeřic vydal.

Za dva dni už střechu uviděli,

rudou, s věží. Po schodech se vleče

s ostatními sklenář po kolenou.

Na stupni vždy otčenášek celý

a tak vzhůru došoural se kleče.

Tu se sejíti měl s Filomenou.

Oči bolely ho od hledání.

jednu tvář jen zřel zrak otupělý,

líc ta k němu s oltáře se sklání,

tam, kde lidé k svaté Panně vzhlíží.

Oči plály mu a rty se chvěly,

v úzkosti jen obličej si kříží,

chce se zeptat, stydí se však lidí,

zdali také oni tu tvář vidí.

Nenašel jí. Tu se zastesklo mu,

vše ho táhlo domů, jenom domů! –

S jakous babičkou šel do Boskova.

Z Boskova pak rychle už si skočí.

Jednu myšlénku jen v sobě chová:

po domovu obrací jen oči.

Po dni Matky Boží narození

přišel do Boskova. A tu v řeči

domluvil se s lidmi od Jičína,

radosti pln ruce zbožně spíná,

ptá se, nového-li nic tam není,

a pak začne hovor pozdálečí,

neznají-li jakés Filomeny.

V zpomínání pustily se ženy,

vyčetly, kdo koho viděl tady,

usoudily potom dohromady,

že to jistě není žádná jiná,

než co šla dnes ráno do Zvičína.

Přišli prý sem z Němec od Hejnice,

snad, by zásluh měli ještě více,

zašli na Zvičín, pak ku Táboru.

Však je vidět na Zvičínskou horu.

Dal jim sklenář s Bohem. Pod Boskovem

sedl v lese, rozhlížel se kady.

Tedy se přec sejdou dohromady!

Však již zoufat chtěl nad Božím slovem.

Býti ptákem, ó již byl by u ní.

Na pařezu seděl na výsluní,

od něhož šly kořeny tak silné,

jako by to šupinatí hadi

zakousli se v kmen. Tam ptáci mladí

učili se lítat za starými.

Onde mravenci si v práci pilné

horu stavěli, a ticho všude,

že i brouka na kůře tam rudé

s dlouhatými rohy šedivými

slyšet vrzati. Les jenom šumí. –

Podhajský se zabral v těžké dumy.

Na Zvičín jda už jí nedohoní,

a pak nenajde už stopy po ní.

Aby k Táboru šel, přece neví,

zda se mu tam ona v ústret zjeví.

Pravdu-li však lid ten v jednom mluvil,

nesklame ho bohdá ani v druhém.

Tedy vstal a z lesních květin uvil

věnec na ruku, a vyšel z boru.

Obrátil se na Táborskou horu.

Údolím šel, polem, lesem, luhem.

Nohou pod sebou necítil skorem,

když den druhý kráčel pod Táborem.

Právě slézal se stráně, an vidí

od východní strany zástup lidí.

V bílých šátkách ženy různo s muži,

jak je dlouhá cesta, tak se táhli,

korouhvemi napřed vánek mává.

Přimrazil ho k místu zjev ten náhlý,

z hrdla křik se dere, dech mu úží,

poběhne a zase posedává,

mezi ženami tu jednu hledá.

Sotva domluvil se, ruce spíná,

zasmušuje se tvář jeho bledá,

jako vodou polit při nich stane,

když mu řekli, že jdou z Olešnice.

Není procesí to od Zvičína.

Srdce sklamáním měl rozeklané.

Poutníkové v před šli zpívajíce,

on pak s nimi k vrchu stoupal zvolna.

Otupěla duše jeho bolná.

Kámen nesl vzhůru jako jiní,

co jdou vzhůru na Tábor, to činí.

Na Táboře pod kopečkem prýští

v kamení a lesním vřesovišti

studánka, v ní voda křišťálová.

Tam když měli přijít poutníkové,

jejich vůdce taká hlásá slova:

„Poutníčkové! dělejte si křížky!“

A již každý křížek hodiv s výšky

ze dvou snítek zrobený, zda plove,

neb se potopí, se dychtiv dívá.

Taková je lidu věštba tklivá:

Po vodě-li plove, bude žíti:

padne-li však ke dnu, naděj marná.

Všude tuší člověk smrt již stárna. –

Ale dívka z vody zvěst chce míti,

smí-li ten rok myslit na ženicha.

Podhajský stál podál mlčky, zticha,

napadlo mu zkusit osud taky.

Snítky skládá křížek malý robě:

„Buď, jak buď!“ tak smuten myslí sobě,

spustil v studánku, tam schýlil zraky.

Neznamená křížku, zdali plove,

neboť náhle zjevení měl nové:

Patřila naň vodním na zrcadle

chudá líc, v ní vrásky prohloubeny,

od trudu a běd jsou tahy zvadlé,

vous pak čtyry týdny neholený

plesnivé jak strniště mu stojí

struhaté. On sebe sám se bojí.

Povstal smuten, ani neznamená,

křížek plove-li, či padnul na dno.

Často člověk osud uhod’ snadno.

„Ó jen přijde-li teď Filomena!“

Myslil si, výš stoupá ku Ježíši.

„Budu plakat, tolik plakat budu,

pláče mám, že snad se neutiší,

vypukne-li. – Moc mám v sobě trudu.

Nechám, by mi slzy utírala,

a pak půjdem sami dva tam domů...

Dopomoz nám ty, Ježíši, k tomu!“

Pomodlil se v kostele a vyšel,

zas kdy zvonek a zpěv v lese slyšel.

„Od Zvičína!“ slyší, „od Zvičína!“

hlavou kroutí, ruce pevně spíná,

srdce čím dál rychleji mu buší.

Nával šílenství jal jeho duši,

poutník poslední když přesel kolem.

Neslyšel a neviděl; šel v lesy,

klutal slova probuzená bolem

v houští listnatém se tratil kdesi,

oči se mu slzou zalévaly,

byl by plakal sklamán nastokráte.

A to Bůh snad ved’ ho cestou pravou,

neboť před ním pojednou tu vstaly

tiché kopečky dva kulovaté,

celou krajinu zřel usmívavou,

jak teď na ní slunečko se lesklo.

Ba jak světlo upřelo se ve sklo,

viděl domek, okno se v něm třpytí.

Ó teď musil se již navrátiti.

Pobožně se potom ještě modlil.

a než procesí šlo, v chrámu prodlil.

Vyšel s nimi, když se do půlkruhu

postavili zpívajíce „S Bohem!“

A když potom v uklánění mnohém

zemi políbili, míří dolů

v dálku hledíce. A v nebes luhu

žluté oblaky jak rozprostřený

andělů šat Bohu v cestě slavné.

Spustil s nimi ulehčuje bolu,

jako muži níže o dva tóny,

nežli píseň, kterou pěly ženy.

Spustil s nimi písně starodávné,

až les rozléhal se na tři hony,

až mu krůpěj na čele se leskla.

Tak si lehčí duše, když si steskla.

A jak jelen skáče po oboře,

po mezích on jako mladík spěší

ku své milé, drahocenné hoře.

„Ještě Holín, Porák!“ tak se těší.

A již pod horou stál pod třešněmi.

Ještě doskok – ve vratech stál němý,

zachytil se sloupu – byl by klesl.

Bál se po druhé výš zvednout zraky,

neboť všude nepořádek taký,

také zpuštění naň zevšad zírá,

nebyl už tak silný, by je snesl.

Viděl, viděl, když otevřel vrata,

sousedů vepř jak tam hospodaří,

chrochtá, ryje, všude samá díra,

stěny otlučeny, podél krovu

dolů jako prapor rozepjata

za sítí síť, pavoučí v nich staří

vyplašení sem a tam se ženou,

jako při bohatém, tučném lovu.

Střecha tu a tam je rozhrabána,

ledakde zřel tyčku povalenou,

plotu kus mu odnesli snad spálit.

Nejtěžší však čekala ho rána,

když se ohlíd’ na zahrádku milou.

Sotva prozřel – zrak mu slzou zalit:

padlý kůl, a přes oploteň shnilou

bujný keř se tlačí. Plotu kusy

odtrhány v příkopě se válí,

štěrbinou se dobývají husy,

voňavé tam listy drze škubou.

Vrabci na stromech jak by se smáli

při svých tučných hodech. Ale dole

drůbež hojná hrudu klove hrubou

jako pilní pracovníci pole.

Tam vždy kohout každou nohou hrábne

dvakrát v pravo, dvakrát v levo zemi,

slepicemi, jež se hřejí v prachu,

na pokřik hned obklopí se všemi,

zrnko najde-li. Však květy vábné

nemají proň ceny. Spousty nachu

s modrou květů třísní s prachem letí.

Nemoh’ sklenář na to pohleděti,

obrátil se na dvůr s prudkým chvatem,

jal se trhat s oken pavučiny.

Vida marnost, zase do vrat kráčí,

utírá si čelo vetchým šatem,

na sloup obličej podepřev siný

potom v hořkém ulehčil si pláči.

Jako děcku když se žíznivému

podá pít a od úst odtrhne se

džbánek s vodou, na kterou se třese,

spustí pláč a štkavé žalování,

tak se vedlo nyní asi jemu.

Nahlas plakal, hlavu v ruce sklání:

„Co jsem živ, já neplakal jsem více,

od té doby, co mi za stodolou

zabil Pán Bůh strom a rozbil v polou.

Hruška byla, štěp na každé snítce,

sedm bylo štěpů: muškatelky,

kozačky a panské, ovesnice,

červinky, štěp trpkých, okrouhlice.

Tenkráte jsem nářek vedl velký,

po týden jsem plakal na zahradě,

a teď plakat život budu celý.“

Při tom tiskl obě pěsti k bradě.

Tak se ve vsi o něm dověděli.