OBRÁZEK Z POUTI. (VI.)

Minul rok. Již děcku zoubky tlačí,

žvatlat počne: „Táta, máma, papa!“

Dívka vede matku ke kramáři,

už jí krátká sukně nedostačí.

Hoch už biče, ruchadla se chápá,

mužům hloub se ryjí vrásky v tváři,

od desítky páté počítají.

Marné ženy trhají vlas šedý

mezi černým, nad starostmi lkají.

Babičky však řeknou naposledy:

„Tak jsme zase o rok blíže hrobu.“

Na zámečku za tu krátkou dobu

na deset let všecko sestaralo,

nejvíc sklenář. Nikdo z lidí neví,

co se to s ním pojednou jen stalo.

Některý den se až do krvava

s prací lopotí a kde nic tu nic:

sklízí chrustí, vymlátí jen plevy.

Jindy ale v poli dlouho stává,

zahledí se v kopce, jež se sluníc

nad krajem se v páře vyhřívají.

Zahledí se v ně, a přijde domů,

raneček si sebere a spěchá,

kam ho stále honí zvyklá těcha.

Lidé ve vsi zvyk ten jeho znají.

Hledí jen, zda nad vrcholky stromů

stoupá v poledne kouř od komína.

A když nevidí, tak řeknou asi:

„Sklenář na domov teď zapomíná,

pole hyne, nezjedná si chasy,

a sám sotva že mez pěkně srovná,

pole samo uvnitř nezděláno.

Potom, pane, žeň je ovšem skrovná.

V zahrádce pak, co urovná ráno,

rozhrabou mu kury odpoledne,

neb se nezmůže již na plot nový.

Hledá on si snad přec Filomenu,

nebo má-li dobrý rozum, kdo ví?

Po poledni vždy to na něj sedne,

k sobě mluví bíle zvenčí stěnu,

nebo jde a po kopcích se vleče.“

Politují lidé, pohovoří.

O cizí vždy dosti máme péče,

zvědavost svou v cizím pasem hoři.

Za ním tíhli, sám když sedal doma

mlčky, bez hnutí, leč hýbe rtoma,

někdy pláče, pak se opět směje,

much si neodhání s obličeje,

oknem otevřeným holub vletí,

po podlaze beze strachu kráčí;

slepice mu v síni hlasně kdáčí –

neslyší, neb nemůž’ uslyšeti:

jeho duch as dalekou měl cestu.

A když oko zazářilo v taji,

snad kdy potkaly se v nebi duše,

ohlednul se stranou po šelestu,

rety jeho něco šepotají –

ode dveří, ejhle, k němu kluše

bílá husa; hleděl na ni snivě,

nepochopil, nepoznával zvěře.

Stalo se, že kdysi odvážlivě

s oknem rozbitým šly k němu děti –

lákal je spíš pohled na strašidlo.

Jeden chlapec vešel skrze dvéře,

nešel za ním druhý ani třetí.

Nejsmělejší klouče tedy shlídlo,

kterak seděl sám tam na stolici

nehybný a ztuhlý v bledém líci.

Šel blíž chlapec, za ruku ho chopil,

ale sklenář jako mrtvý stále;

hrůzou klouče vzkřiklo, utíkalo.

Jindy zase když kdos nenadále

za něčím tam přišel, s ohněm tropil

místo v plotně na plotně si topě,

neštěstí že bez mála se stalo,

pavučiny na nízkém že stropě

dolů navěšené nechytily.

A když někdy v podvečerní chvíli

k lesu zíral, jak jej temno halí,

stromů vršky příšerně se hnuly,

jak by duchové se potkávaly

na obloze, jež je rudá v půli

jako kotel měděný, když stojí

proti ohni – černých bál se chvojí,

kde to hoří, ptal se. A tak časem

divně sobě vedl. Mluvil hlasem

k sobě sám, a pak vzal uzlík s holí,

po poutěch se loudal po vůkolí.

Domů bál se, neb mu teskno bylo,

když tak na zmar přišlo jeho dílo.

A to bylo ten den před nedělí,

kdy se slaví svátek navštívení.

Po Jizeře kráčel muž a žena,

kolem ani před se nehleděli,

oba byli v hovor pohrouženi.

Svatý vůdce to a Filomena.

Oba blátem brodili se ztěžka,

stopu hlubokou vždy vyšlápnuli

s pěti prsty; to je ovšem mešká,

k tomu větry naproti nim duly.

Postanula Filomena chvíli:

„Těžká cesta, sesláblá jsem k tomu,

dva dni se již postím, prosím Boha,

aby mi dal jakés pokynutí,

pouť má pozemská že jde již k cíli.

Řekněte jen, kam teď mám jít domů,

kam se obrátit má moje noha?

Matka mrtva! Šla bych za ní s chutí.

Však jste svatý; vám to mohu říci:

že se modlím k Panně Spomocnici

za přímluvu její; tu vám kdysi

Matka Boží ve snu zjeví se mi

a tak praví:,Jsi tu, na té zemi,

sama tak, a vím že chtěla bysi

přijít ke mně, připravuj se tedy!

Vykonej tu ještě třicet poutí,

třicet Mariánských pobožností,

lituj hříchů, modli se a posti,

až pak přijdeš ke mně naposledy.‘ –

Kéž se mohu z toho těla zouti!

Pouti jsem již všechny vykonala,

ještě jednu, pak mne vezme k sobě.“

Takto řekla a zas v bláto sází

bosou nohu vykasavši kytli.

Ale poutník stěží vytahuje

z půdy hůl dí: :Tvoje matka v hrobě –

duše její svaté doprovází –

ty však dbej, by ještě zde ti kvitly

lepší časy, jež ti Pán Bůh snuje.

Nenašel tě loni v tyhle doby

od Lorety sklenář?“ Dívka stane,

vrtí hlavou, dychtivě naň patří:

„Ó můj zlatý, on se na mne zlobí!“

Dí a utře zraky uplakané.

Vece poutník: „Nemysli tak, dítě!

On již také s poutníky se bratří,

není, jakým býval! Hledá si tě,

věř mi, drahá! V tyhle doby loni

mluvil jsem s ním, řekl, že tě honí,

letos pak jsem setkal se s ním zase;

poutníkem se stal, je celý jiný. –

Co se trápit chcete bez příčiny?

To ti vlastně říci chci, že na se

máte čekat zítra na Loretě.

Tam vás oba Matka Boží čeká.

Dělejte, co patří na člověka:

by byl šťasten zde i v onom světě!“

Vyjevila Filomena oči,

a tak radostně mu v hovor skočí:

„Bože, myslíte, že mne to hledá?

A že na mne čeká? Na Loretě?“

„Ovšem, dcero, vždyť on miluje tě!“

Zarděla se děva, vždycky bledá,

ohledla se k východu a řekla:

„Den to cesty, za půl dne tam budu,

a kdybych se na kolenou vlekla.“

„To mi,“ vece poutník, „právě k trudu,

že tak čas je krátký na shledání;

doma nebývá, jen tebe shání.

Tam-li nestihneš ho, doma není,

bojí se prý svého do stavení.

Ty dnes nedojdeš!“ Však ona děla:

„Buďte s Bohem! On mne chuďas hledá.

S Pánem Bohem! Kdy se uvidíme?“

A již sotva vůdce uslyšela,

an jí žehnal takovou řeč veda:

„S Bohem jdi a vol vždy cesty přímé!

Spěcháš, dcero. Lidskou máš jen nohu,

pozor dej a pomodli se k Bohu,

by ti andělská propůjčil křídla.

Hleď, Hradišťská cesta! Kráčej zvolna!

Nezapomeň, dcero, Matky Boží,

bude tě zas čekat. Nedbej lidí,

neupadni ďáblu do osidla.

A kdyby tě stihla rána bolná,

přines ji zas! Tu jí člověk složí

svaté Matce, však ona tě vidí.

S Bohem jdi! A kdo dřív dojdem cíle,

orodujme za sebe!“ Tak volal,

ale ona již ho sotva slyší;

rukou jednou kývá, druhou mává

k východu, kde obláčky jsou bílé.

Ani poutník slzám neodolal,

tušil, že tu ruka jakás vyšší

dívku vede a jí pokyn dává.

Rukou v dálku udělal kříž za ní,

a jda k předu dal se do zpívání.

Od Hradiště vede cesta dlouhá,

bílá cesta, stromů dvoje řady.

Po ní dívka, kterou žene touha.

A kdyby kdo sčetl dohromady

tyto stromky, nesčetl by vzdechů,

za každý vzdech „zdrávas“ pro potěchu.

Pospíchala Filomena mnoho,

neb se bála, že nestihne toho,

jenž ji čeká, jenž se pro ni souží.

Tedy znova, ač se sotva plouží

hladem, chůzí vychřadlá již celá,

napne síly poslední a spěší.

Když šla již kol věže kulovaté,

na ranní v Sobotce vyzváněli,

potkávala lidi do kostela.

Čím blíž cíle, krok se stává těžší,

posedavá, ruce majíc spjaté,

a zas dále nohy napne k běhu.

Za Sobotkou na návrší byla.

Opět sedla na travnatém břehu,

klesla spíše. Bylo na pohodě,

obloha se modře vyjasnila.

A tu shledla dívka na východě,

kam své zraky stále obracela,

horu zelenou se šedou kaplí.

Seskočila s břehu a se chvěla,

její nohy sotva na krok šláply,

v zemi ztrnuly jak olověné.

A tu krev jí do hlavy se žene,

zajásala, zaplakala spolu,

chtěla se jí rozskočiti hlava,

klesla k zemi, po čtyrech zas vstává

a se šourá bídně s břehu dolů.

„Matičko má! Matičko má svatá!“

modlila se nahlas. „Tak jsem blízká,

vztáhni ke mně svoje mocné rámě!

Počkejte, ach počkejte tam na mě!“

A zas zoufale se za vlas hmatá,

v ruce hrudu křečovitě stiská

jako šílená. A svatá Panna

tenkrát opět zázrak učinila.

Chtěla tomu jistě vůle božská,

že v tu chvíli od Sobotky vyjel

velký vůz a po silnici míjel

kolem dívky. Podle koní vozka

v klobouku a v krátké kamizole

z dýmky bafčil bičem popraskuje.

A ten spatřiv u příkopu dole

chudou ženskou, jež se přibližuje

ruce vzpínajíc, trh’ prudce koni,

že voj sama vyběhla ven z plecí,

poslouchá ji, ana slzy roní:

„Pro Boha vás prosím, všechny svaté,

místečka-li ve voze jen máte,

nemáte-li, vezměte mne přece!“

Vozka dobrák pokývl jen hlavou,

dýmkou do vozu jí ukazuje,

chytl opět oprať v ruku pravou,

vůz dál hrčí, vozka pohvizduje.

A to bylo na den navštívení

Panny Marie. V ten svátek milý

mnoho lidí viděti je v poli,

v družných skupeních jak k témuž cíli

scházejí se různo po vůkolí,

se všech stran jdou při zvonečku znění

vzhůru na kopeček ku Loretě.

Jak by bylo nebe otevřené,

a co dobrých lidí na tom světě,

to jak bílé duše teď se vznáší

k nebi výše, jež se nízko klene

nad tou horou, jež je cestou k němu,

k němuž stupeň v každém otčenáši,

kam jdou lidé davše s Bohem všemu.

Sem se od severu šourá zdola

unavený poutník osamělý.

Nejde cestou, kudy lidé chodí,

bojí se jich, by ho neviděli,

neboť šat má ošumělý zpola,

patří s úzkostí, jak loket čouhá

z rukávu, že ostudu mu plodí.

Ukrývá se tedy v hustém lese,

v pravici hůl, v levé uzlík nese,

vzdychá, jak je cesta příkrá, dlouhá.

Jak by nebyla! Ty všechny stesky,

touhy, modlitby se vzhůru nosí,

těžší každá nežli kámen, větší,

kopec roste z nich v mrak podnebeský.

Že kam děcko lehko vyběhlo si,

tam ho k stáru lesní plži předčí.

Sklenář je to, celý upocený,

měl se tu dnes dočkat Filomeny.

Proto se dnes z dálných vrací poutí,

zachází si přímo na Loretu.

Pod vrškem byl. By se uhnul světu,

někde v houští chtěl si usednouti.

Neboť tam, kde bělaly se boudy

pernikářských stanů, plno lidí

sem tam tlačících se kupit vidí,

jinde jak si v dálku ukazují

kopce, města. Složil tedy oudy

unavené podál na drn hladký,

divizny kde velkokvěté bují

a kde páchnou šalvějové pruty

plné modrých květů – pastva hmyzu.

Motýlů roj hledá med v nich sladký,

pestrých jako samet nedotknutý.

Pod vlasatou posadil se břízu,

hleděl v důl, kam lesy jako vlny

vespod tmavé, po vrchu však jasné,

žlutozelené se lijí dolů;

jako prohlubeň hvozd jich je plný.

Oko nepřehledne, ale žasne.

A jak rozhlednul se vážně v kolu,

tam zřel rybník lesklý pod lesinou,

v slunci plá, div oko neoslní,

a kol vesnic obilí se vlní:

jak se říká, vlčkové v něm plynou.

To jak Bůh by házel požehnání

a jím koulel po té rovné zemi

od hory až druhé hory k stráni.

Tak tu dlí nad dědinami všemi,

k nebi hledí, obláčků kde řada

běloučkých se leskne na blankytu.

Myslil si, zda to tak nevypadá,

tolary jak ve stříbrném třpytu

vysázené na modravém stole,

jejichž okraj bleskotal se v kole.

Snad to oněch ze mzdy Jidášovy

dvacet osm penízů tam vidí.–

Zachvělo se srdce sklenářovi,

pohleděl tam vzhůru mezi lidi,

tam, kde mládenci si vybírají

srdce sladká, jež svým dívkám koupí.

Styděl se tam, že ho všichni znají,

že si budou kývat, až k nim stoupí.

Přece vstal. A rozhlednuv se kolem

spatřil níže, na břehu jak holém

ženská leze vzhůru namáhavě,

chytajíc se rukou za křoviska.

Zachvěl se, neb na její hned hlavě

šátek poznal, jejž sám kdysi koupil.

Vykřikl a trochu níže stoupil,

aby lépe přesvědčil se z blízka.

A v tom žena lící klesla k zemi.

Hned byl u ní sklenář skoky třemi,

do bledých jí zahleděl se lící.

Vzkřikli oba. – A hned Filomena

padala mu v rukou, jemu taky

klesly nohy, kleče jímal děvu

a se chvěl. Ó, kdož to může říci,

jejich ret čím asi nyní stená,

a co vidí jejich spolné zraky!

Nutili se oba do úsměvu,

úsměv nutí, srdce jim však pláče.

Na mysl jim asi přišly nyní

všechny pouti pozemské a strasti.

Mlčeli, jak slouchali by ptáče,

jež jim pělo, nechtíce ho másti,

zaslzeli, opět na se hledli,

radost s divným steskem na ně padá;

jak pak ne: vždyť ta tam všechna vnada,

její obličej byl zhublý, zbledlý,

a šat dávno starý ošumělý.

Sklenář svraštil čelo, rty již chtěly

vytýkat jí, že tak nedbá na se,

semkl je však a se chvěje v hlase

promlouval a tiskl její ruce,

propuklo, co v dávné spalo muce:

„Filomeno, řekni, kde jsi byla?

Proč jsi ty mne opustila, řekni!

Hledal jsem tě po všech koncích světa,

toužil víc, než na má patří léta.

A snad časové teď přišli pěkní.

že ty odpustíš mi, půjdeš se mnou,

zapomeneš na řeč na daremnou,

vezmu si tě budeš mojí ženou,

budem šťastni. Pojď a šťastni budem!“

Však ta slova trhla Filomenou:

„Kmotříčku,“ tak řekla, „dej Bůh zdraví

na mnoho vám let! Tak zas vás vidím!

Ó již nermuťte mne starým trudem.

Zhřešila jsem tehdy, – jak se stydím!

Vlasy jsem si rvala za to s hlavy,

že jsem padla ďáblu do osidla.

Vy jste tenkrát dobře se mnou mínil,

vy jste se mi ničím neprovinil.

Proto jsem si odepřela jídla,

modlila se, až mi Matka Boží

vyjevila, že hřích se mne složí.

A tak přemohla jsem v sobě pýchu –

byla vysoko – jsem prosta hříchu.“

Řekl sklenář: „Ó tak nemluv nyní!

Nebudeš mi už jen hospodyní,

budeme už navždy šťastni svoji.

Beze hříchu duch se upokojí.“

Ale ona, hledíc na sklenáře,

takto sladce k němu hovořila:

„Pohledněte, jak nám zhubly tváře.

Myslíte-li, že se na nás sluší,

bychom vzali se, kdy všechna síla,

všechna čilost na těle i duši

umdlela? Už pro nás na té zemi,

kmotříčku, nic není pro nás tady.“

A zas zaplakali dohromady.

„Filomeno!“ – sklenář hořekoval.

„Ó kdybys ty, Filomeno, znala,

jak jsem toužil, jak bych si tě choval!

Žíti můžem ještě léta mnohá,

budem oba za to prosit Boha –

a ty bys mne mohla opustiti?

O já nechci ještě z toho světa!

Hleď, jak krásný je, jak vše se třpytí.

Ne, ne! Nechci, za dlouhá ni léta.

Lépe na zemi než v černé zemi.

kam nevnikne slunce. Úzko je mi!

Hle to nebe! Hle ty bujné stromy!“

Zahleděl se v ně, jak chtěl by s nimi

s mladistvými srůsti, zelenými,

chytit se jich, v zeleni se skrýti.

„Přijde vítr, sekera – sněť zlomí.“

„Ne, ne, Filomeno, nemluv, drahá,

hleď, jak slunce zase jednou svítí!

Ještě mnoho zažijeme blaha.

Nermuť mne již, trpěl jsem již dosti.

Posaď se, tak! Neplač, povídej mi.

Viď, mám hodně vrásek od starostí?

Co je platno! Bol je vždycky zřejmý.

Jak jsi slába, nemáš také hladu?“

A když ona mlčky zakývala,

tu on najde skrovný uzlík vzadu

zvolna po sobě pak z něho vyndá

velká jabka lonské léto zralá,

z kterých ona vůdci dala – jindá.

Poznala je – hledli na se oba

on pak takto hovořil k ní jemně:

„Zakousni si! Však je to už doba,

co je nosím po těch kopcích chodě

za tebou po dálných koncích země.

Jablka ta zrála mi jen k škodě.

Jez jen, holko, přijdou-li ti k chuti,

však jsi nějak rozpálena celá,

pot ti krůpějemi kane s čela.“

A když tak ji k jídlu vlídně nutí,

vezme ona, kousne do jednoho,

uleželé bylo, sladká šťáva

jest jí jako lék. A při tom mnoho

vyprávěli sobě ze svých poutí.

Potom sklenář otázku jí dává:

„Tak mi přišlo, holko, vzpomenouti,

jak jsi tenkráte mi vyložila,

zdali u tebe má duše byla?

Neb jsem často celé odpoledne

bez ducha sám ve světnici sedal –

bezpochyby duch můj tebe hledal.

Nikdy jsi mne takto nepotkala?“

„Vídala jsem; ani ne tak ve dne,“

řekla ona, „jako za soumraku.

Vždy jsem na oči si ruku dala,

protírala, nemám-li co v zraku.

Inu říkám – byl jste jako živý.

Pán Bůh, Pán Bůh různé dělá divy!“

A zas kousla v jabko. On pak hlavou

jak by svědčil, ustavičně kýval.

V nebe zřel a myslil, tam, kde plavou

modré obláčky, že s Filomenou

šťastni spolu po nebesích bloudí.

Blaze mu, a jak se dolů díval,

jako s nebe na zem opuštěnou,

zůstal v klamu, že je v nebi, soudí.

Nebo každý zvuk, jenž přišel zdola,

jiný je než tam, je slyšen zpola,

jako zemský ohlas, pes kdy štěkne,

nebo houkne oráč. Vidět sice,

někdo-li tam v polích rukou mávne,

hlavou kývne, slyšet ho však není.

A tak obrazy ty zraku pěkné

jako v zrcadle se jeví více,

jak dob zašlých vzpomínání dávné.

A když ve vsích dá se do zvonění,

víc než z osmi vesnic cinká v kolu –

to jsou zvuky z nebeských už luhů.

Řekl tedy: „Jaký bloud jsem býval,

když jsem pouti tobě za zlé míval!“

A v tom zechvěli se oba spolu:

Jak hlas s nebe jistě, nejináče!

Neviděli na božího sluhu,

na kazatelnu an vystupuje,

a pak v knize těmi četl slovy:

„On se béře, po těch horách skáče,

po těch pahrbcích on poskakuje

srně podobný neb kolouchovi.“

Zalekli se oba jako soudu,

jenž zní shůry nad pozemskou hroudu.

Na kolenou oba zaplakali,

slova kněze když slyšeli z dáli:

„Nebo aj, už zima pominula,

prška přestala a bouř se tiší.

a zemi se kvítí ukázala,

doba prozpěvu již procitnula,

a hlas hrdličky se v kraji slyší.

Holičky fík pučí, zkvetlá réva

vůni vydala. Ó kéž by vstala

přítelkyně má, má krásná děva!

Pojď, má holubičko, jež jsi dlela

v rozsedlinách skalních, v příkré skrýši.

Tvář svou ukaž, ať sluch tebe slyší;

hlas tvůj sladký, spanilá jsi celá!“

Tak kněz četl, oni dva pak níže

klečeli a ruce spínajíce

štkali, plakali, a zemská tíže

jak by spadala jim s bědných ramen.–

Každým slovem plakali zas více

za knězem je nahlas přeříkali,

a když skončil, oba řekli: „Amen!“

Znova zrození, bez hříchu, svatí

oba nyní na mši svatou chtěli.

Sklenář vstal, však ona nemůž’ vstáti,

sotva vypjala se na kolena

chorobna a zcela vysílena.

Tož ji zdvihl, a se podepřeli

jeden o druhého, stoupli výše,

kde kol kaple lidé ke mši pěli.

A tu oba modlili se tiše.

Filomena pak po čas ten celý

zemi líbala, kde padal na ni

kaple stín, ve zbožném šepotání.

Po mši vzpomněl sklenář na obrázky,

vybral Filomeně takovýto:

malý Ježíšek, zjev nebes lásky

v růžích, samých růžích ověnčený

držel černý kříž. On koupil jí to,

že ty růže se mu zalíbily.

A jí obrázek tím víc byl milý,

že byl dotýkáním posvěcený.

„A teď půjdem k nám a budem spolu!“

„Kmotříčku můj, co by lidé řekli!

Půjdu do Bukvice ku své tetě.

Kdybych se tak třeba rozstonala?

Cítím slabosť.“ – On však hleděl dolů,

v líci zvolna slzy jemu tekly.

„Co mi nyní po celém je světě!“

řekl jí a utřel oči skrytě.

„Snad bysi mne nyní opustila?

Pojď jen se mnou, pojď, mé drahé dítě!“

Tedy šli, však stokrát odpočali,

nežli došli lesem ku zámečku.

A když byli již jen kousek malý

a si sedli ještě do chládečku,

dívka rázem zbledla, zachvěla se,

jako mrtva klesla na drn měkký.

Zabědoval sklenář, hladil, budil,

naříkal a plakal nad ní zase,

chtěl ji donést domů – neměl síly;

a přec jeho dům již nedaleký.

O tom přemýšlel a tím se trudil. –

Rozběhl se, do vsi z lesa pílí

pro vodu a pro lidi. Již z dali

zřel, že při zámečku děti hrály.

Když pak doběhl až před stavení,

ze vrat jemu vyšel v ústret krejčí.

Neptal se ho sklenář, jak sem přišel,

neboť viděl, že vše kol se mění,

že mu nájemník zas dvorek smejčí,

rovná zahrádku a ploty staví.

Aniž řeči krejčíkovy slyšel.

„Pojďte se mnou!“ sklenář jemu praví.

A tak spolu Filomenu v krátku

přivedli a dali do postele.

Bál se sklenář cestou nepořádku,

v jaký musí uvést Filomenu;

tu však zpozoroval velkou změnu,

stavení že krejčí srovnal celé.

Blažen, šťasten šukal po světnici,

o každé měl věci něco říci,

kytky z oken vzal a ku posteli

ukazovat nosil Filomeně,

rovnal břečtan na bílené stěně.

Ptal se dívky; když jí lépe bylo,

svět se před ním vyjasňoval celý.

Také jí se v oku zrcadlilo

blaho vzácné, řídké pro ni štěstí.

Celý svět by chtěl jí nyní snésti;

vzpomněl si a skočil na zahrádku –

podivil se, vnímal zas tu vnadu

růží skvostných, plných do rozpuku,

A tu vztáhl chvějící se ruku,

rval tu krásu, ač mu při tom bylo,

jak by živé bytosti vzal žití.

Trhal růže, neušetřil žádné,

staré líce se mu zruměnilo.

To snad duchové v těch růžích skrytí

naposledy, než jim život zvadne,

omámivou, rajskou dýší vůní.

Sklenář rozčilen zas k Filomeně

s květy spěchá, a když stanul u ní,

usmáli se v slzách v divné změně.

On pak růže do ruky jí dává,

kolem hlavy obkládá je snivě,

ona pak se smála přívětivě,

když on sepjav ruce stanul před ní:

„Takhle se mi vždy o tobě zdává!

Jako svatá Panna tamhle, hledni!“

Sedl k ní a zase hovořili.

Filomeně bylo volno dosti,

myslili, že slabosti to byly,

kterých brzo poklidem se zhostí.

Odpoledne však si naříkala

na píchání, na bolení hlavy,

ze snu mluvila, když chvilku spala;

když se sklenář na její ptal zdraví,

ukázala, by jí obklad smočil.

Učinil tak. Horkost čím dál větší.

Chvěl se sklenář, že jí nevyléčí,

úzkost jala ho. – Tu k truhle kročil,

vyndal obrázky a na peřinu

vykládal je, mluvil k Filomeně,

a ta po chvilce tak hovořila:

„Kmotříčku, snad ještě nezahynu?

Kéž bych ještě na čas s vámi žila!

Ale tuším – slábnula jsem denně –

proto jsem se zaopatřit dala...

Což kdybych vás tady zanechala?“

Zalkal sklenář, klekl u postele,

hořce zaplakal a tiskl vřele

její ruku suchou k ústům svojim.

„Nemyslete, že se smrti bojím,“

řekla pojednou zas Filomena,

„jen když jsem dnes mohla s vámi býti.

Není souzen zde nám pobyt stálý;

však tam v nebi jiné slunce svítí,

za hrobem se teprv zazelená

pravý ráj. Ó snad bychom se báli

projít hrobem, temnotou tam k Bohu?

Necháme svět, půjdem za oblohu

čistí, jasní. A tam za oblakem

nad hvězdami teprv sejdeme se.

Či chtěl byste sám tu zůstat jeden

marností té zemské hlíny sveden?

Budu po vás pátrat v nebi zrakem,

až se za mnou duše vaše vznese...“

Plakal sklenář, plakal usedavě:

„Neumřeš mi, duše moje milá!

To ty neuděláš mojí hlavě,

abysi mne teď již opustila!“

Přišel večer, Filomena vzdychá,

sklenář obklady jen chladné dává

a zas chodí po světnici zticha,

neb u dveří šeptem radu brává.

Filomena celou noc pak pletla

divné řeči; byla u vidění,

s Matkou Boží mluvila jen stále

do samého rána, v úsvit denní.

Byl rád sklenář, že se dočkal světla.

Tu se Filomena probudila,

na posteli sedla pružná, čilá,

chtěla z okna ven se rozhlednouti.

Skonejšil ji, že si lehla zase,

a šel k oknu, by jí líčil ráno:

„Již je světlo; ze vsi kouř se kroutí.

V poli tam již někdo kravky pase,

s hlavou holou – zajisté se modlí.

Dole v lukách mají posekáno.

S Tábora se mlha k nebi zdvíhá,

všechno ukazuje na pohodlí.

Do polovic jen se hory lesknou,

do polovic černé. – Hle, tam stíhá

ptáka pták a letí od Prachova,

mizí za obzor až v dáli tesknou.

Zatím leží přes Bradu v kout lesů,

kde se říká vždycky Prostřed světa,

zář přervaná stíny u Lochova.

Druhá lesů půl je ve tmě sice,

ale z nich již ve hvizdu a plesu

hejno božích ptáčat k nebi vzlétá.

Nejzáz je znát proužek od měsíce.

Ve vsi právě zvoní Anděl Páně.

Zdrávas Maria! Bud zdráva, zdráva!“

Zamlčel se, sepjaté měl dlaně,

k posteli šel, k nemocné se schýlil,

na srdce jí kvapem ruku dává –

sklesl k posteli a kvílil – kvílil.

Krejčovi když přišli do světnice,

zalekli se: hospodář se strojí,

hledá klobouk a hůl dobrou svoji,

třeští zraky, maje zbledlé líce,

a když vešli, na ústa prst klade

a jim ukazuje ku posteli:

„Probuďte ji, ať již vstává přece!

Bože, Bože, stvoření to mladé!“

Plakal tak, že sami oslzeli.

„Již je mrtva!“ krejčí k ženě vece.

„Bůh jí tam dej věčné radování!“

Krejčí s ženou v modlitbě se sklání.

Od té doby chodí po okolí

s kytkou v ruce a se starou holí

onen poutník smutný, pomatený.

Bůh mu dej, by po té zemské pouti,

po čem touží, mohl dosáhnouti,

aby došel svojí Filomeny.

Vy pak, kdo se potkáte s ním tady,

mějte útrpnost, by nemřel hlady,

dejte chleba, ukažte mu cestu!

Jde si chuďas, jde si pro nevěstu.