OBRÁZEK Z PROMENÁDY

Tam stařec v koutě stál

a vypadal tak hezky

s výraznou hlavou svou,

vroubenou vlasů šedí.

O vrata opřen byl –

a zdálo se, že hledí

kams' do neznáma. –

Nad portálem fresky

do zmatku ulic dívaly se s ním.

Z náruče starcovy na prsou vyrůstala

kytice chrysantém –

a divně krásná hlava

chýlila se k nim,

jež byly kontrastem k těm šatům otřelým

na těle povadlém.

Je žebrák to, či poutník, který zdřím'

před prahem vzpomínek?

Tak jasně hledí kol, jak životu kdo věří,

pohledem hbité nožky dívek měří,

ty drobné, dovádivé strojky hrací –

a u těch dveří

k baroku domu tvoří dekoraci

i s květy svými.

Od koho květy má a komu přináší je?

Chce nabídnout je všem,

či jedním pohybem

je komus' podat, tyto dveře míje

dnes naposled?

Zda loučí se, či vítá jeho hled,

a úsměv, jenž mu se rtů nemizí,

zda míň je, nebo víc

než prodavače zvyk, jenž zboží nabízí?

Zda stojí dosud tam, či květy jeho zved'

už někdo z prsou jeho?

A v domov svůj (jen má-li jej)

až vrátí se, co bude vypravovat

mu mozek, přesycený dojmy ulice,

a který v mysli jeho utkví nejvíce

jak v mé dnes pěkný jeho obličej?