Obrázek ze Jardin des plantes.

Ze žhavých ulic, v parnu zlatých dnů

v stín milo zajít lip a kaštanů,

v sad šírý, jenž jak archa Noemova

v svém krytu pestrou chasu zvěře chová,

a poslouchat zde chův a dětí řeči,

s cizinci, pensisty a povaleči

na mžik jen žíti v bezstarostné náladě,

jít k jámě medvědů a slonů ohradě.

Sem z blízké stavby dělník v bluze bílé

si odskočí za polední své chvíle,

zří, jak se ledný medvěd v strouze chladí,

i volá na něj, masem chuť mu vnadí.

Jej huňáč zná již, zdvihá čumák svůj,

leč dělník vybízí:

„Dřív panáčkuj!“

Jak šťasten slon! Jej málo nuda hněte,

jej Francouzky zde cvičí v etiketě,

mu podávají vábně kousky chleba

i dí:

„Pak pěkně merci říci třeba!“

Hle! Titán vrtí se, pod kly cos bručí...

Zde formám zdvořilým i slon se učí.