Obroční.

Veselý byl masopust;

po jídle i víně

pan obroční nad jiné

má se k punčovině.

Pan obroční popíjí,

až mu tváře rudnou,

rád by jakous zaplašil

upomínku trudnou.

Popil... Vozka s obročním

v korbu zasedli si...

Bílá cesta, padlý sníh,

v nebi mraky visí.

Všechno mlhou zastřeno,

chumelí se, sněží,

vítr vzlyká, sténá les,

půlnoc krajem leží. –

Jeli hustou roklinou,

jeli kolem mlází,

kde spí spánek poslední

bědní samovrazi.

Zachvěl se pan obroční,

snad že jen tak maní;

mračno s hlasem člověka

tíhlo poblíž saní:

„Počkej, pane obroční,

rok a den je právě,

co jsem život za tvůj čin

vzal si na šatlavě.

Věru, pane, dobře víš,

proč a jak se dálo –

na sýpkách že hojných dřív

zrna bylo málo.

Věru, pane, dobře víš,

zapomněl’s však hravě;

z čeho já byl obviněn,

prohýřil jsi právě.

Spěchám se ti ohlásit –

viz, ty černé mraky

plny jsou, jak pytle zrn...

nes, dřív nosil’s taky!“ –

Na novo mrak šíří se,

ruce má i boky,

z mlhovitých hrstí svých

těžké vrže vloky.

Pan obroční vyděšen

v koutek hlavu skládá:

„Probůh, vozko, do korby

samé zrní padá!“

„Věru, pane, led a sníh

zrovna jako zrna,

v obličej-li udeří,

rudá zbude skvrna.“

„Zrna jsou, což nevidíš?

Tady z toho mlází,

oběšený před rokem

šafář sem je hází!“

„Ach ten spí – Bůh milostiv

buď mu za vše viny,

celá ves dnes dobře ví,

zlodějem že jiný!“

„Mlč a koně poháněj!

Tvář i hruď mi planou,

každý vloček padá v tvář

zrn ohnivých ranou.

Cválej, cválej, zahynem,

v hlavu mi to buší!...“

„Neujedeš!“ – slyší zas –

„aspoň ne svou duší!“

Zděšen křikl obroční:

„Běda, stále hází!“...

K zámku vozka dorazil

z jedlového mlází.

Nechce z korby obroční –

divě vyjí psové – –

vrátný nese mrtvého

k pani obročňové.

Když mu kožich rozpjali,

žasne vozka trna,

na podlahu padala

žita těžká zrna.

Obročního obličej

rudé skvrny nese...

paní vzkřikla zděšeně,

čeleď křižuje se!