OBROZENÍ.

Zas vítr jarní bouří... Syrovou

zem slunce hladí, lesy ztemnělými

to čiší přešlou smrští sněhovou...

Kol chalup kráčíš zahalených v dýmy...

A v kraji holém, němém, bezlidném

a cos v tvém snění klíčí neklidném...

V tom, co se vzbudil pramen, v křovinách

co v suchých prutech lístek zeleným

zahořel plamínkem, co černý práh

se chatrčí stem dětí batolil,

co jelení skok směle neseným

kroužením stezky jehličnaté kryl,

trs jmelí visel a co kopytník

zářivým květem vzhořel zarudlým,

Rozsévač šel tu, k nebes bránám střík‘

až paprsků déšť zrní věčného,

házel a házel, křídlům ptáků mdlým

je shazovati nechal, vděčného

on ptáka Času nechal sbírati

co zbytečno, ten světem jíkaje

z brázd do brázd létal, z kraje do kraje...

A velký Rozsévač v své souvrati

vztažené obě ruce kráčel dál,

let větrů jeho stopy zametal...

Pak nikým neviděný v obzor znik‘...

Zem živou sílou, kořennou a zdravou

z mlh kouřila se jeho za postavou,

zelené háje zpívaly svůj dík...