Obrozování

Prosakována bolestmi,

minuta mokvá za minutou,

svítilna plujíc řekou tmy

má tupost mučitelsky žlutou,

čas teče přes nemocný dům,

jenž v utopenců loď se mění,

a tvrdé evangelium

rodí se na dně pokoření.

Připlouvá slunce do okna;

a promlouvá, jak v srdce sálá,

že strázeň byla obrodná,

jež do boku se zaklovala;

zář, prodravši se z mlhovin,

teď do trupu jak perlík buší,

chce utrpení překout v čin

a stvořit z trpné zbrojnou duši.

A tělo, dlouhé nehybné,

bodavým třpytem s lože hnáno,

zří slávu zítřejšího dne,

zří branou noci mladé ráno,

jež ráně nabídnout smí lék,

až tma se ztratí v světla řeku.

A den je rok a rok je věk

a z ran jen přerod věky věků.