Obžinky.

Hoj, šafáři vyšňořený,

brado hladká:

pěkně sluší na pokos ti

poděbradka!

A červená vesta!

Mluv, kam tvoje cesta?

Věru jsi dnes, šafáři náš,

jako z města!

Ba jsi ty dnes na půl oko,

ucho z půlky;

čekáš z polí požehnání

do stodůlky?

Hej, už táhnou ženci

se klasnými věnci,

a děvčátka jedna kytka

za mládenci!

A což pějí, dovádějí,

zvoní srpy!

Kloboučky hle samé klasy,

kosy – chrpy!

Ďas vjel v tvoji chasu:

žertů – kolik klasů – –

Hleď, už dívky odpínají

věnce s pasů...

Děkuje se šafář starý:

„Za ty vínky

uviju vám pěkné kolo

na obžinky;

k němu přidám hody:

červeňoučké vody –

koláčů víc nenajdete

u vojvody!“

Potom kyne, a dudáček

dudať počne –

na tom světě neviděl jsi

také skočné!

Oj, ta naše chasa!

Jaká je to krása,

točíli se do kolečka,

zpívá, jásá!

Všecka láska, co jí v světě,

hochům v očích:

hle jak přibity jsou dívkám

na vrkočích,

na červeném líčku – –

„Heja, andělíčku!“

mrká šafář potutelný

o hubičku.

Ej, tu kdosi – po všem veta! –

Starý, jářku,

obrať se ty o hubičku

na šafářku!

Však už kolem chodí –

šafář hlavou hodí:

„No, což stará? – Dupáček ti

neuškodí!?“ –