Obživení.

Jaroslava milovala

Nad své oko Lidmila,

S ním se ve snách obírala,

Na něj ve dne myslila.

Mládenec však svodný zradil

Svého srdce milenku,

K lásce ošemetné vnadil

Rozkošnější panenku.

Proto krásná duše vadla

Jako parnem květina,

Věrné milovnicy padla

Poslední již hodina.

V smrti duchem navštivila

Ještě milka zrádného,

S smutnou tváří promluvila

Slova srdce těsného:

Vstaň, a vzhlédni na mé líce,

Na mé oči hasnoucý!

Již mne neozdobí více

Růže v tváři kvetoucý.

Zhasly oči krása těla,

Zbledly vábné růžičky,

Sladká usta umrtvěla

Milované dívčičky.

Již ti milá nevypraví

Svého srdce vroucnosti,

Ani v písni neoslaví

Nezrušené věrnosti.

Usta mlčí, srdce stojí,

Lásky mylné necýtí,

Jiná naděje mne kojí,

Věčná moudrost osvítí.

Tělo svadlé složí v hrobě,

S ním y lásky trápení,

Duše půjde Bože k tobě,

Dojde v nebi blažení!

Řkoucy smutně pohleděla

Na mládence milého,

Mžikem jak stín odletěla

Z obývání smutného.

Jaroslav se vytrhl z spaní,

Zaslechl zvonit hodinku;

Bože! vykřikl, v dobu ranní

Ztratil jsem svou dívčinku.

A hned letěl jako střela

K opuštěné milence;

Ztrnul, u mrtvého těla

Klekl, a pravil k panence:

Nastojte! můj klenot zlatý

Leží tady bez sebe!

Co sy počnu? Který svatý

Vdechne ducha do tebe?

Kams se dělo srdce věrné,

Kde jsy kráso májová?

Otevři se oko černé,

Mluvte usta medová!

Vrať má krásná, vrať se s nebe

Bohumilá dušinko!

Vstaň! tvůj milý volá tebe,

Vstaň má drahá dívčinko!

Prohlédni, jak zoufá sobě,

Hořem mře co jarní květ,

Se světa chce jíti k tobě

Panno dražší nežli svět.

Vrať má krásná, vrať se s nebe

Bohumilá dušinko!

Vstaň, tvůj milý volá tebe,

Vstaň má drahá dívčinko!

A tu div že nerozplynul

V slzy, plakal lítostí,

Stuhlé ruce k srdcy vinul,

A je líbal s vroucností,

K ustům usta vložil svého

Ducha chtěje do ní vlít,

Až y v žilách těla mdlého

Začala krev levně jít.

Vzdychlať, oči otevřela,

Kde jsem? zavzněl slabý hlas,

Jaroslava uviděla,

A se pozdravila zas.