OBZOR.

Lákal mne, hocha již, každý den,

dráždil mne hladovou touhou,

bych vyšel daleko z města ven

a chvátal silnicí dlouhou,

na které byly třešňové stromy,

po straně pro vozky domy,

ve kterých hlučel zpěv a smích,

řinčelo sklo a šustil hřích...

Lákal mne, abych šel kolem nich

a zase chvátal dále

přes návse vesnic vzdálených

a chvátal neustále...

Lákal mne, hocha již, každý den,

lákal mne daleko z města ven,

říkal mi, abych se nebál –

a já, jak z domu jsem vyskočil,

honem jsem hlavu otočil

a již jej očima hledal.

Byl mezi námi divný vztah,

jakého dávno není...

Chodíval ke mně denně v snách

a šeptal do kuropění,

co uzří, kdo naň dospěje:

co rukou dosáhnout mohu,

tak nízko že tam nebe je

a blízko k Pánu Bohu...

Začala škola – zšedl vzduch...

Tehdy se mnoho ztratí...

Ztratil i nebe milý Bůh

a všichni jeho svatí...

Smutkem mi zvlhl mnohý den,

reptáním tuze jsem hřešil...

Nevrátil však se již krásný sen,

jímž jsem se tak dlouho těšil.

Až jednou... Z jara bylo to...

Zpívali ptáci v sboru –

vše sluncem bylo zalito

až v dálku do obzoru...

On sám byl modrý jako dřív,

žertovně naladěn trochu...

Zamhouřil oko, prstem kýv

a šept’ mi: „Poběhni, hochu!“

A tehdy jsem se zastavil,

nechtě se honem dát zlákat –

a tak se v pochybách roztesknil,

že jsem div nezačal plakat...

Možná, že svezly se slzičky...

Každý to v životě zkusí...

A člověk, zvlášť když je maličký,

nějakou víru mít musí.

Zažil-li jednou už zklamání,

bedlivě po druhé hledá –

na pouhé vzdálené usmání

tak snadno chytit se nedá...

Všemu tak lehce už nevěří,

ztratí i důvěru k lidem –

a leckde v zahradním zášeří

hojí si dušičku klidem.

Je potom plachý jako pták,

nikde se nezastaví...

Se mnou to bylo právě tak,

obzor však nešel mi z hlavy...

Myslil jsem, přemítal dlouhý čas,

protože rád bych byl zvěděl,

co to jen divného, cože as

ukrývá vzdálený předěl...

Míjely dny, čas prudce tek’ –

už tu byl dusný žár léta,

když jsem si z čista jasna řek’,

že je tam konec světa...

Řek’ jsem a věřil: – je to tak! –

leč utajil vše v sobě...

A obzor znovu lákal zrak,

jak v mládí ranné době.

A znovu jsem jej zalidnil,

naplnil spoustou dějů:

na mýtích byla hejna vil,

v lesích sta čarodějů...

Po skalách skřítci se honili,

činíce světluškám svody,

když se v půlnocích rojily

z pramenů živé vody...

A nejdál – až za vším – dech se mi

závratnou myšlenkou krátil...

Tam bych už nebyl na zemi –

a nevím, kam bych se ztratil.

Snad bych tam spadl v moře hvězd,

schoval se na kraji v sítí –

a dával pozor, čím to jest,

že nám tak blikavě svítí...

Lákal mne obzor jako had –

svítivé oči míval –

a já jsem o něm tuze rád

celé dny i noci sníval.

Ráno byl modrý jako sen,

večer, když stměly se domy,

pojednou vylezly na hřeben

podivně ježaté stromy.

A já byl jako na jehlách...

Nejvíc, když večerem temněl...

Obzor mne pořád k sobě táh’,

jenže já odvahy neměl...

Míjely dny, a utek’ rok –

v zeleň se oděla země –

trochu jsem zchytřel, a mnohý krok

zesílil i kuráž ve mně...

Vábila cesta rozjetá...

Utek’ jsem posléz do světa...

Hořely louky, voněl bez,

v dědině kdesi štěkal pes,

kouř chatek polehal k zemi...

Vzpomínám, teskno je mi...

Přes pole šel jsem, přes lada,

směrem, kam slunce zapadá...

Šuměla pole, v lese zpíval kos,

kolem mne přešel ledakdos –

mnohý i pohledem za mnou se stočil,

ale já nikdy se neotočil...

Hnala mne touha prokletá –

a já jsem utíkal do světa...

Prošel jsem dědiny, prošel i města,

okolo hřbitovů vedla mne cesta –

houkání sov jsem se naučil znát...

Mnohého jsem se odvykl bát...

Ale přec časem, když večer se zšeřil,

s bolestí jsem se hvězdičkám svěřil –

slzičky v očích a na tvářích nach,

že se moc nebojím, ale mám strach...

Je to tak podivné, a přec tak prosté!

Člověk tím smělejší, čím více roste...

Došel jsem na obzor, vytřeštil oči...

Ohromným leknutím hlava se točí...

Můj pohled s výšky hor do dálky slétá:

Bože můj! Až tamhle je konec světa!

Co je tu přede mnou vesnic a měst,

co je tu lesů a co je tu cest –

a co řek širokých, co bludných stromů...

Mám tam jít – anebo vrátit se domů? – – –

Vrátit se? – Ale tam v dáli,

jak by se všichni příbuzní smáli!

Všem by se třásla z úst jízlivá věta:

„Nu tak, což – zahlíd’ jsi ten konec světa?“

Za svět ne! Nemohu, nepůjdu zpátky...

Musil bych vklouznouti zadními vrátky,

projíti zahradou a dvorkem k domu...

Ne! S hanbou já nepůjdu domů! – –

Je to tak podivné – a kletbou lidí,

že čím jsou starší, tím více se stydí...

Druhého dne jsem sešel z hor

a zamířil zas na obzor,

jenž se mi v daleku zjevil...

Však tehdy už z kroku jsem slevil...

Nač chvátat? – Kdo pak ví, co mne tam čeká...

Ten, kdo byl zklamán, už předem se leká,

už ani nevěří vlastnímu snění –

protože, co se zdá, opravdu není...

Zpátky se nechtělo... Dřímal tam smích...

A tak jsem dále šel smuten a tich...

Časem se tesklivě zaplakat chtělo –

na kámen sednout si, podepřít čelo...

Ale já neplakal, já jsem se styděl,

že by snad někdo mne u cesty viděl...

Čelo jsem zvedl a ve vzdoru kletém –

šel jsem – a dodnes jdu širokým světem...

Uběhly měsíce, uběhla léta...

Nevěřím pohádce o konci světa...

Jsem tulák, jenž nezná potřeby krovu...

Nevěřím pohádce o domovu...

Večer se zastavím před vraty statku,

o nocleh zažebrám a na oplátku

povím svou pohádku zevlavým dětem...

A ráno ze zvyku dále jdu světem...

Ztupěl jsem, zevšedněl, všemu jsem zvykl

a nejmíň deset let nezavzlykl...

Jen někdy slza mi do očí bleskne,

a srdci hloupě se pozasteskne...

Když večer ztichne, modrá mha se snáší,

kouř stoupá z vesnic spolu s otčenáši –

a slunce zrudlé se své výšky slétá –

až kamsi daleko – až na konec světa! – –