OBZORY.

Jak miluju vás, hluboké a dálné

vy obzory! Vždy večer s hory skalné

zřím v údolí, kde v dáli nedostihlou

se vlní lesy; bříza s jedlí štíhlou

jak v objetí kdes nad propastí visí

a světlý list svůj v olší temno mísí,

a v šíř i dál, kam nebes pruh se klene,

se moře lesů čeří rozvlněné,

pod nohou tmavé, bledě modré v dáli.

A nežli noc je v stínů závoj halí,

hrát nechá po jich tváři zadumané,

jak úsměv, mroucí červánek, jenž vzplane

v dav oblaků, co na nebi se tísní:

ty protkne šípy zlata, rudou třísní

ty obetká; v tmu chvějné jiskry hází,

až rdí se kmeny sosen, v tichém mlází

pták vzrušen křídly hne a letí vzhůru.

A nežli vzletí, kles’ červánek v chmuru,

jež stkána z mlh a stínů mračnem zdá ze.

Noc kráčí blíž v své nekonečné kráse

a obzor hlubší zdá se zvedat, růsti...

Jak sokol s šňůry lovce, tak se pustí

má obraznost v tu nesměrnost, kde kmitá

se hvězda bodem! Neptám se, kde lítá,

v mracích, jež jdou, či po zemi, jež dřímá –

vím, křídlem svým že vesmír obejímá.