OBZORY NA MÝCH STĚNÁCH.

Přírody dítě jsem, vyrost’ jsem v ní,

kojenec ponurých dálek,

širokých obzorů. Jak se v nich sní!

Tam vždy jen člověk mne zalek’,

bez něho byly mně milejší.

Nyní je mám zas kol sebe.

Jsou mi tak známé a blízké a milé.

Vidím jen obzory zasmušilé

a smírné, hluboké nebe.

A já se dívám v ty hloubky a srázy,

po nichž i vichr se smekal,

a necítím, že mi kdo schází!

Dřív jsem se člověka lekal,

teď, jak bych někoho čekal –

A není mi líto, že nepřichází.