Očarován.

Oh, jakby dnes – to živě vidím ještě!

Po vlahé prše májového deště

to v svátek jednou bylo před večerem...

Vzduch ambrou vlál a tenkých větvic šerem

kruh slunce žhavý zářící svou prouhou

své zlato s výše v alej roně dlouhou

již na pně stromů šikmé vrhal blesky,

jen u vrat parku, těsně vedle stezky

tlum králíků se honil ještě v trávě,

když v zátiší na jejím konci právě,

kde lehká mlha třpytila se zlatě,

zjev štíhlé dámy v černém stanul šatě

a na kraj luhu v měkkou náruč kvítí

se zvolna spustiv, bez hnutí juž na to

tam sedět zůstal... Snad sem přišla sníti?

– já tázal se, a zvědavostí jato

hned srdce jít mne vybízelo blíže!

I tlumě kroky opatrně v mechu,

by po jich šustu nebylo ni slechu,

již za krátko skrz hebkých větví mříže

jsem okem postih’ ladné tvary její...

Co v ztepilém jich rysu bylo vnady!

Co svůdné krásy v něžném obličeji!

Jak slípka mladá tiše snila tady

zrak obrácený ku květnaté louce;

motýlek bílý sed’ jí na klobouce,

jenž černé střechy širý okraj tmavý

koketně chýlil nad rys malé hlavy,

proud vlasů hnědých u svém stínu taje,

a hedvábná tam křídla rozvíraje

v paprsku slunce zticha jimi kýval,

jak dívku sám by ku hře spolu vzýval –

však ona snila bez ruchu a hnutí,

a jenom chvíli ňader slabé dmutí

hruď zvlnilo jí k bezděčnému vzdechu!

Jak seděla tam na zeleni mechu

zjev plný vnad a nevystihlé něhy,

tak božsky krásna ve svém zadumání –

pel neviny jí z útlých zářil skrání

a v smaragdové luhu cíle břehy

se zrak jí skvěl, jak modrem nebe svítě –

nač myslilo as tajemné to dítě?

Já z úkrytu se bázliv na ně díval,

a v nitru mém juž Amor sobě zpíval,

a v zbouřeném a toužném citů plání

mou odvahu již pobádalo přání

pryč odvrci vše lichá pouta strachu

a přikvapit, a klesnout před ní v prachu

– však nestalo se! Její oči jemně

též chvíle rázem pozvedly se ke mně

jak fialky dvě v zlatém jitra svitu...

A přemožen a zničen silou citu –

já odešel jsem smutně od ní z lesa,

jen zář těch očí v teplém srdce skrytu

juž na věky si v prázdný život nesa!