OČAROVANÉ ÚDOLÍ.

Jak čarovný obraz ráje

to údolí v ranním lesku,

ač neviditelno posud

je slunéčko na nebesku.

Kol nádheru horské krásy

mha závojem ještě tlumí,

a bez ruchu dechový vánek

jen po tichu lesem šumí.

Kol v perlích se lučiny třpytí

a zrosené mladé smrčí,

a z kapradin bublavé zdroje

tak lákavě skryly hrčí.

Tam ssutina s hůry shlíží,

jak vládla by ještě v kraji,

a neviditelně dávné

ji báchorky oblétají.

Stín boru sto tajemství chová,

sto záslon tam rozetkáno;

ty údolí svůdně krásné,

což všecko tu očarováno?

Tu hlaholí zvukem zvonců

kol neviditelná stáda,

kdes vysoko pasáček zpívá

a s ozvěnou dvojzpěvy skládá.

Tu z neviditelných rukou

zní sekery pádné rány,

a daleko v lomě skály

hřmí s rachotem roztrhány.

To báječně asi pluhy

zde válčily s tvrdou skalou,

to kosy as duchovité

zde požaly úrodu zralou.

Tam z poklidně ztulených krbů

dým plachý se nad bory vzpíná,

a bodře, jak doliny srdce,

zní z olšiny klepoty mlýna.

A neznámých životů stopy

kol tajemným stykem se kříží,

a neznámým trudům a slastem

se příbuzná myšlénka blíží.

Ty stopy, ty zvuky, ty krásy,

vše kyne tak mile a známě,

a neviditelnou branou

duch octnul se v ozvěnném chrámě.