Och, věřte, má královno tichá, to nebyla chorobná píseň,

Och, věřte, má královno tichá, to nebyla chorobná píseň,

jež zpívala revolty sloky, jež zpívala vyzvání k boji –

Náš život, oh, královská věc je, i královskou hračkou je život...

Však srdce, ni tužeb, ni duše ta hračka nám neupokojí.

A založit svádívá ruce i rety do krvava stisknout,

co bylo, si zhnusiti všechno, a svěsiti na ňadra hlavu,

své zavříti oči a stišit své cíle a touhy i srdce

a s úsměvem vidět to všechno, i nejprudší, vášnivou vřavu.

A v těch bouřích ohlušujících a v těch krví hýřících vřavách,

za velikých bolestí, slzí, kdy štěstí se života ztrácí,

to zvádají aleje duše a zvádají života jara

a podzimy zhořknutí zvolna ty aleje kvetoucí schvácí.

A to je ten tragický problém! Hle, aleje kvetou nám dosud,

a v paloucích rozkvetly máje, a horizont požárem hoří,

to dlaně své k oblakům vztyčme a zpívejme nádherný hymnus,

že cítíme života štěstí na pochodech v bouřícím moři.

A to bude mohutný hymnus a to bude vítězství velké

jít se srdcem klidným a volným a s úsměvy neskalenými,

za obzorů vznícených ohni jít s pochodní tichého štěstí

a vítězství veliké slavit nad starými zármutky svými!