OCHRIDA
V slunečném obdélníku dveří,
zatím co srkám černou kávu s rakijí:
Ubohé molo
nesměle zařezává se do jezera,
modravě šedá ranní hladina,
houstnoucí do dálky,
čeří se drobnými vlnami,
vrchy a mlhy a nebesa na obzoru
splývají v souvislou oponu z organtinů,
přede mnou na břehu mezi kolíky
moslimka otrhaná
horlivě bije do mokrého prádla.
V slunečném obdélníku dveří,
zatím co stesk se znova mi jitří v srdci:
Nažloutlý baščik a červený fez,
rakouští poddůstojníci a bulharský četník,
německý husar a evropská švadlenka –
jakoby pouhé přízraky!
Jsem s jezerem spíše než s lidmi,
jsem s jitřní pohodou,
kterou tu přikusuji k rannímu nápoji
i s dlouhým, pavučinovým oblakem,
jejž po deset dní již za sebou vleku
ode dvou drahých hlav tam nahoře, doma,
a který zneklidňuje má jitra
a večer škrtí mne, až se chce vykřiknout.
Z tichého, melancholického betlému Ochridy
nevidím nic – ale vzpomínám všeho:
Vidiny křehké, nad vodou lehce navršené,
když jsem se po prvé blížil k ní v bárce,
východní kněžny, vznešené, sličné,
jež má však souchotiny a nikdy se nevdá –
poklidné křivolakosti starosvětských uliček,
jež zarůstají travou jako hradčanská zákoutí
a navoněny jsou kvetoucími olivami –
velebných stařen ve tmavých pláštích,
za okny předou a hlídají líbezné dívky,
horlivě navštěvujíce popa a ikony –
zborcených řims a pavlačí, oprýskaných fasád,
budov jen zázrakem ještě se držících,
ač všude obtěžkaných velikými kořenáči –
těch fial, růží a karafiátů –
zřícenin nahoře, hradeb a bran,
s nichž možno pozdraviti topoly, minarety a silnice dole
a k vůli nimž otevru jednou Naučný Slovník
anebo jiný specielnější herbář –
nějakých úředních, vyžehlených budov,
mimo něž kráčí se rychleji –
harémů s dřevěnými mřížkami v oknech,
modrými, zelenými, samý kosočtverec,
moslimky, které tu potkáš, staré a škaredé,
zděšeně odvracejí i zahalenou tvář,
zatím co křesťanky za chládku večerního
před prahem v hloučcích sedí, pletou a vyšívají
anebo kávu popíjí, žvatlajíce –
a konečně hlavní třídy, zchudlého bazaru,
liščin tu visí dosti i západního braku,
cukrárny jsou však vyjedeny,
ryby jsou drahé,
jen mléko, sladké i kyselé, z hliněných džbánů
potěší žaludek...
Tak vzpomínám,
mačkaje mezi prsty žlutý květ vodního kosatce,
který jsem cestou utrhl na močálu,
tak vzpomínám,
unylé půvaby města skládaje v kytici,
leží tu přede mnou a vydechuje nemocnou vůni,
která mi splývá se srdce steskem
v protáhlý akord, jenž nedoznívá...