Oči chudých.

Já v smutku vídal chudých oči teskné.

Jak dítě když by přišlo do pohádky,

vše zlatem se a drahokamy leskne.

Je najednou před vánočními svátky

a Příkopy jsou večer lidstva plny.

Je doba promenády, chvíle blahá.

Kol jako líně valící se vlny

zde kypí to, co zve se „celá Praha“.

Hle, davy jdou a rostou víc a více

a, boa kolem ramen, štíhlé dámy

jdou ve smíchu a boa rovnajíce

se zadívají v osvětlené krámy,

z nichž bílá záře na chodník se line.

A ve výkladních skříních, co tu krásy!

Viz, davy jdou a zase přejdou jiné,

je před svátky a štědrý den se hlásí

vším bohatstvím, jež na odiv se staví,

i září klenotů, jež v oči bodá,

i cetkami, z nichž každá chvíli baví,

i hračkami, jež vymyslila moda,

i spěchem, v němž se divný rozruch tají

a který každou vteřinou se množí –

viz oči dětí, jak se usmívají,

ten čekajíce štědrý večer boží.

Z výkladních skříní dívají se na ně

veliké panny, princezny a selky

a děti, kolem kupíce se maně,

tu dívají se na ten zázrak velký

a velké oči jejich štěstím planou.

To všecko, všecko, všecko je tu pro ně,

zářící stromek s nastrojenou pannou,

ti vojáci i houpací ty koně –

ó jaká krása, jaká chvíle blaha!

Ó štědrý den, ta chvíle plná krásy!

A dnes tu ještě prochází se Praha

a z osvětlených skladů vybírá si –

ó štěstí, až ten večer vzplane svatý!

Leč v záři, jež se chvěje kol a leskne,

já viděl náhle, divným smutkem jatý,

já v smutku viděl chudých oči teskné...