Oči Karl Hermanna Franka

Někde něco šplechtla hloupě –

vyfasovala tři roky galejí.

K Frankovi se dostala, až v jeho doupě,

potkala ho v aleji.

Na kolena padne před ním,

prosí o pardon.

Změřil si ji okem jedním,

(vždyť, jak víte, On

umělé má oko pravé).

Upřel tedy na ni to své zdravé,

praví: „Bábo, prominu ti trest,

poznáš-li, z mých očí které ze skla jest.“

Babka na něj chvilku civí:

„Pravé,“ řekne pak.

„Uhodlas! Hm! Jak to tak?“

Karl Hermann Frank se diví.

„Inu, jak to,“ babka brouká,

„přece jen se trochu lidsky kouká.“