OČI, KTERÉ SE CHTĚLY PTÁTI.

To byly zvláštní oči,

to byly oči divné,

a vzpomínka mi na ně

tak náhle v duši živne;

v nich nebyl půvab skvělý

ni žár, jenž láskou chvátí,

ty oči jak by chtěly

se vždy jen něco ptáti.

V nich nebyla ni bolesť

a nebyla v nich výtka

a ani tichý úsměv,

vždyť smála se tak zřídka;

ty oči v stínech řasy

jen ptaly se, ne, chtěly

se ptát, a na co asi

snad samy nevěděly.

A jestli věděly to,

pak zeptati se bály,

snad nenalezly slova

a hledaly je v dáli,

snad nenašly zrak vřelý,

v nějž důvěrně se hledí,

snad na to ptát se chtěly,

nač není odpovědi.

A více nevím o nich,

však pohled jejich cítím

a myslím, že se ptáti

tak chtěly celým žitím;

až led když bylo líce

a anděl bylo děcko,

pak neptaly se více,

neb věděly už všecko.