Oči nebes.

Kdys v noci letní po milenky boku

jsem kráčel, celé nebe v hvězdách plálo;

nám v objetí se v jedné chvíli zdálo,

že každá hvězda podobna je oku.

Jde za námi, nás v každém stíhá kroku,

za chvilku blaha, jichž je v žití málo,

chce raniti nás za to, co nám přálo,

hvězd tichou výtkou srdcí ve hluboku.

A od té doby, kam jen noha vkročí,

i v noci za vteřinu blaha jednu

zřím stále tyto hněvné nebes oči.

Ó budou jistě plát i v hrob můj tmavý,

ba přibijí mne rovu mého ke dnu,

bych vstáti nemoh’, jak dva hřeby žhavy.