OČI ŽENY.

Dívají se oči ženy

od pramenů života,

plny ruchu, plny změny,

zamyšleny, roztouženy,

radost v nich i tesknota.

Věčný oheň žití hoří

v temnu velkých zřítelnic,

jako slunce v jitřní zoři

od pohoří ku pohoří

plane příštím věkům vstříc.

S bolestí nás pozdravily

v okamžiku zrození,

když jsme prvně vodu pili,

nad níž oči ty se chýlí

od pradoby stvoření.

V touze na nás utkvívají,

pronikají do duší,

za rašení v mladém háji

snivé lásky při šalmaji

když se srdce rozbuší.

A když v cestě skalinaté

síla prchá z našich žil,

dvě nám velké oči vzňaté,

oddaností vrchovaté

dolévají nových sil.

Naše děti provázejí

ku života prameni –

a zas hvězdami se skvějí

jejich lásky nad alejí,

v jejich sny a toužení.

Prchnou věky, přetíženy

dějinami lidských běd –

ale žití nad prameny

velké zřítelnice ženy

věčně budou pohlížet.