OČI.

Kdys v noci při koflíku kávy

spustivše dolů záclonu,

při návratu svém ze zábavy

jsme seděli v jich salonu.

Tam Elsa byla s dlouhým vlasem

a oděná jak ve smutku,

kol pružných boků s žlutým pasem

a s růží na svém živůtku.

Dál Berta s nabarvenou lící

a Luisa kráska ubledlá,

dál Adda věčně žvatlající,

jež vedle mne si usedla.

My kouřili a povídali, –

již bylo blízko do rána,

po kávě syfony nám daly

při slabé hudbě piána.

„Ach, oči! Kdo má hezké oči,“

kdos náhle řekl, „víte, z vás,

ta nejkrásnější k němu vkročí

a políbí ho.“ – Mlčel zas.

A bylo ticho. Pravil: „Nuže.

je možno, že se mýlím snad,

z vás která nejkrasší je růže,

budeme tedy hlasovat!“

A byla Elsa a ta vstala

a v zraku vzplál jí vášně svit,

Šla ke mně, tiše povídala:

„Tak smím vás, pane, políbit?“

V tom okamžiku zazněl zdola

malého zvonku jasný ton, – –

„oh, odpusťte – už někdo volá,

však oči máte jako – on!“ –