Oči.

Na cestách, kudy v hodinách mrazu i úpalu chodím,

mně kyne věčnosť bytostí tisícem tváří a říz,

já ruce své duše ve pěnách života brodím

a dýchám vůni nebeských oblak i hnilobu z ran a hlíz.

Dnes vidím kol sebe jen oči a oči a oči...

Jdou zástupy plemen a rodů od půlnoci v jih,

ten očima křičí, ten hltá, ten výská, ten mračně se bočí,

ty oči svítí, ty hojí, ty pálí, ty řežou i bijí do očí mých.

Hle očí dvé protivných, jak vlažná, špinavá voda,

jdou tupě údolím květů kol slavičích hnízd,

Ó pro tyto oči Slunce a duhových barev věčná je škoda,

jsou slepy a báseň Života nebudou číst.

Hle oči, v nich trčí klepeta štíra a drápy vlčí,

jak řeřavé plameny lízají zmrhanou krev,

za zády kořisti plíží se a mlčí,

v těch skalních doupatech hnízdí jen Pomsta a Hněv.

Hle oči mladého muže! V nich dobrá úroda zraje,

vstříc oblakům vzpíná se orlích perutí vzmach,

v nich sladěná hudba tuš vítězný hraje

ku pochodu tužeb a k útoku snah.

Znám oči jedny, jež vlídným, zádumným steskem

prohřály mé údolí tiché uprostřed skal,

v nich ozářen posvátných hromnic stříbrným leskem

na křišťálném trůně plá svatý můj Graal.

A oči mé matky! V těch svadlých, podzimních sadech

pláč zdrojů léčivých večerem vlahým se chví,

z těch zahrad v mou duši van líbezný zadech',

když výhružně bušilo na brány mé – Zoufalství.