OČI.

Vy hnědé oči, slunce v snů mých říši,

Vy zdroji štěstí, nadějí i bolu,

v těch řádcích, které o svém nitru píši,

též Vám věnovat nutno kapitolu.

Vy zdáte se mi širou, mořskou plání,

kde věčný klid se s věčným steskem snoubí,

a mne to láká, dlouho zírat na ni

a perly lovit v neznámé té hloubi.

Ta věčná touha pak mým nitrem zmítá,

že jako v snech se potácím v chvat světa –

vím, čarovná ta síla ve Vás skrytá

mi zářila již v moje dětská léta.

Já rostl jsem s tou pohádkou v své duši

a v žití všedním třásl jsem se o ni

a klamal lid – a nikdo nezatuší,

jak vzácný květ mi v divné sny mé voní.

Jen pro Vás hrál jsem žití komedii

a k vůli Vám se po přetvářce sháním –

kdo pochopí dnes, jak já vskutku žiji?

I Vy hledíte na mne s pohrdáním...

A přec Vás prosím, v žití mého scestí

nechť paprsek Váš ještě chvíli hoří,

já trpím jen, když jásám v lásky štěstí,

jsem šťasten jen, když pro Vás hynu v hoři.