OČI.

Hle, ptáci letí, vysoko letí –

v dalekou neznámou zem;

radostno za nimi pohleděti

z nesmírné hloubky, v níž jsem...

Je hloubka? – Je výška? – Je všecko kolem? –

Opravdu vítr utíká polem? –

Není to závan z pod bílého šatu

oblaků světlých, kterých se v chvatu

na nebi řadí široký sbor

k daleké cestě až za obzor? –

Je to tak pravda? – Není to klam? –

A co je země? – A co já sám? – – –

Dívám se do dálky, rukou si kývám,

podivnou písničku do větru zpívám:

– Hladové oči mám, hladové oči,

zavřít se nechtějí, po všem se točí –

zavřít se nechtějí, jdou se mnou všude,

hledají chrpy i máky rudé –

v bolesti smějí se, na hory skáčou –

když se jim uleví, radostí pláčou...

– Nábožné oči mám, na vše se ptají,

vždy chtějí vědět, co v slupce se tají:

proč praská žito, proč hrozen je tich,

a zda v tom hroznu nedříme hřích...

Na všem mi tázavým ulpěním prodlí,

všemu se diví a k všemu modlí...

– A hloupé oči mám... Na třicet let

už se v nich zrcadlí široký svět,

a přece dosud se na všecko jeví...

Co už vše viděly! Nic z toho neví...

Příkopu cesty se zeptají hravě,

proč nemá dukátů na stvolech v trávě –

čekanky ptají se, proč je tak smutná,

bodláku, zda oslům opravdu chutná...

Lehce se vyslechne, lehce se řekne –

ale přec, věřte mi, není to pěkné

takové oči mít, jaké já mám...

Kdo je z vás slepý? – Já mu je dám...

Zpívám si cestou... Jdu úvozem k lesu,

oči své hladové s sebou si nesu.

Dívám se na lány... Dlouze se vlní...

To vítr prosévá hromady zrní...

Fouká i na mne, jak ovívá zem...

Což i já takové zrnéčko jsem?

Země je sýpka? – – Co je tu bludu...

Jak se ho jenom nejrychlej zbudu...

Pohledem na nebi chce se mi prodlít.

Sepínám ruce... Budu se modlit...

Hle! Ptáci letí – vysoko letí

v dalekou neznámou zem...

Ej, musím za nimi pohleděti

z nesmírné hloubky, v níž jsem.