Ocún

To není květ, jejž láska v dar si dává,

to není růže, fialka ni tmavá,

jej srdce sobě k ňadru netiskává,

to zhoubný jed,

tak zhoubný, jako čas, v němž kalich zved.

Snad sama Smrt, jež po nivách teď pílí,

chce věnčit sobě leb i hnát svůj bílý,

že ošetřuje ocún, v smutné chvíli

kdy šmahem žne

v témž místě druhé kvítí líbezné.

Snad proto, květe, v její službách žiješ!

Máj nepoznal's, ty z trouchně stínů tyješ –

ne nevyčtu ti, že též zhoubu siješ,

je divno dost,

kde barev nabral's všednosti jsa prost.

Ó vím, jak těžko cestou dobra jde se!

Mor polykati často lze jen v děse,

a chce se dýchat, vytrvati chce se,

a nelze v před,

leč zas jen hanbou, z které čiší jed!...