OCÚNKY.

Krajina v mhu se obláčí,

na loukách kvetou naháči.

Ó smutné květy s leskem mdlým,

na list se nedostalo jim.

Na bledém stonku pouze květ

tak delikátní a tak bled.

Ach, kudy k nám se podzim bral,

tam pod nohou mu ten květ vstal.

Jak spadlá hvězda přečistý

a jako zima bezlistý.

Ó labské kraje, vidím vás,

kdy skosen luh, kdy zmizel klas,

jak v jitru chladně sychravém,

ve vzduchu bledě mlhavém,

kde slední špačků mizel tlum,

jste lnuly k šedým nebesům.

Co v mlze mřela ozvěna

a pouze kravka zpozděná

se pásla mezi olšemi

a smutek táhnul po zemi,

kde v rosné trávě s chumáči

jen bledí kvetli naháči!