Od břehu.

Od břehu věčné slasti, věčné bídy

snad žádný krok se nazpět nevrací,

má bledá tvář se k Tobě obrací,

v níž smrt juž věčné napsala své klidy.

V nelad mé mladé rozpadly se vidy,

mé písně, touhy vášní sápací,

v svém rmutu Styx juž věčně utrácí,

jen láska Tvá mi plane v ňádrech stydy.

Umírám v srdce svého zřícenině

a trhám na pouť květ ten jediný,

jenž mezi klečí vzrosť mi na ruině;

s ním vstoupám juž v ty soudu věčné síně,

kde srdce lidská bývaj’ vážíny,

by květl dál v těch věčných věnců stíně.