OD BŘEHŮ ŽITÍ K BŘEHŮM ZAPOMNĚNÍ...

Bez hluku, tiše, že ji slyšet není,

od břehu žití k břehům zapomnění

po chmurných vlnách nad hladinou tmavou

loď truchlá zrývá pláně vod.

Na onom břehu, kam loď pluje zvolna,

tam klid a mír. Zde žal a muka bolná

a mráz, jenž srdcem proletí i hlavou

v zoufalém boji o život.

Přívozník starý, němý, na své lodi

od břehu na břeh duše mrtvých vodí,

od věků k věkům, mlčky, beze slova

na přídě stojí chmurný kmet.

Tam, kde je chvilkou lidský život krátký,

tam, odkud nikdo nevrací se zpátky,

od věků k věkům vždy a stále znova

sám jediný se vrací zpět.

Příď neslyšně jak brázdí rmutné vlny,

vzkřik mnohý zoufalý a hrůzyplný

zní ze tmy noci kolem lodi oné –

k ní mlhami se výkřik donese

těch bědných, pro něž v lodi místa není.

Od břehu žití k břehům zapomnění

dál tiše pluje loď – nad tím, kdo tone,

pláň tmavá tiše zavře se.