Od jara do věčna.

Tvé světlo zářilo mým poupatům,

mých jiter šveholu a zoři,

mých pisklat vzletům nad pozemí,

mým zvědům, za obzoru lemy,

a ještě září, když můj západ hoří,

mým podvečerním k zemi návratům.

Kam loďka osudu mě zanesla,

ať váhala se v žití moři,

ať hrda cílem, v plavbu velkou

se odvážila se svou střelkou

či příboj přemáhala v předhoří:

Tvůj světlý duch v ní býval u vesla.

Když dral se dvojí živel: slunečný

i temný – vůkol v žití drama,

když pravdy, které žhou i zebou,

spor vedly se mnou jako s Tebou,

Tvůj genius, ten soudce mezi náma,

stín s jasem smířil v zákon odvěčný.

A život zrál, již podzim krutě vál;

Tvůj soumrak dříve stměl se, drahá...

dál z tiši Tvé mě buran sápal,

však v mrazivý když spár mě chápal,

mne vytrhla mu síla vroucně blahá:

dech duše Tvé co plášť mě kryl a hřál.

Až usnulas! – Kde v nevýzpytnu dlíš?

Kde mizíš v dálce nedohledné?

Již umlkla Tvá světlá slova,

a přec mi z dávna znějí znova

jak zvony s chrámu Ducha! Přec den ze dne

víc rozumím jim a je slyším blíž.

Tvých více let, i mez dvou století,

co lidi o píď času dělí,

jak mžitka zniklo ze dnů reje.

Teď věčnost mezi náma zeje,

taj propastný a v nesmírnosti ztmělý –

tamť nejblíž k Tobě, nejblíž k objetí.