Od lesů plovou hejna vran...

Od lesů hejna vran se skřekem

mlhami plovou, jež se chví;

ve vzduchu rozvlhlém a měkkém

zlomená tráva rezaví.

Nad střechou slunce, kotouč cínu,

na zataženém nebi plá,

a v siné páry z jeho klínu

zem celá zdá se zapadlá.

A od lesů vran hejna plovou

mhou přes ten kotouč omžený

kams v dálku němou, fialovou,

jak přes duši mou černé sny...

Na cestách louže kalně svítí,

jak zrcadlo, na něž jsi dych’;

do holých křovin chce se skrýti

pár vrabců rozčepejřených.

A od lesů vran hejna plovou, –

za nimi zima tiší vše...

– Snad zapadne s tou zimou novou

i trochu ticha do duše!