Od moře.

Jak murrhin tajemný se lesklo moře,

pohádka života – a zázrak věčnosti,

v mlčení jeho bílém plamen krvácel,

a parfum nahých těl se ohněm potácel,

fialek trsy kvetly na dně v temnosti,

a modrý, tichý prostor světlem zvětšený

neznámých žalmů z dálek přijal ozvěny,

jak murrhin tajemný se lesklo moře.

Ach já jsem nahá vešla v jeho snivou číš,

a slané vlny laskavě mě hladily,

opály bledé na mých prsou svítily,

motýli unaveni přilétali blíž.

Na zlatý kámen hlavu položila jsem,

zelené dlouhé řasy nohy opletly,

a na vlasech mi žluté perly vykvetly,

mé Srdce krvácelo žhavým rubínem.

Loď bílou v dálce viděla jsem plout –

mizící labuť. Vedle slunce skončila svou pout,

jak murrhin tajemný se lesklo moře.

Vyšla jsem z vln. A vysoký a příkrý břeh

nebe se dotýkal, a vůní divná směs

ke mně se hrnula, jak vítr byl by snes’

ne melissy, ne levandule, myrty květ,

ne růží, cisty, lotosů – a přece všech.

Vzhůru jsem stoupala: stráň, moře, obloha –

stráň, moře, obloha a květy růžové,

hvězdičky růžové! Cikada ubohá

tam naříkavě zpívala, a nachové

mne omráčilo světlo nahoře, až tam

kde sen byl bolest vydychnutá ku hvězdám.

A tam jsem stála. Sama. Modrý zpíval vzduch,

jak murrhin tajemný se lesklo moře,

a fíky zrály, cedry šeptaly, a Bůh

sliboval cosi ohromného Srdcím všem,

jež opila se Slunce rudým západem.

A tys tam nebyl! Dálka času, prostoru

ležela mezi námi. Ale v obzoru

extase, vůní, snů tvé rty jsem tušila,

tvé Srdce slyšela, tvá Duše svítila,

tvá Duše, pro mne, pro mne v dálce svítila,

soumrakem oblak plynulo mé hoře,

jak murrhin tajemný se lesklo moře.