Od pevného člověka.

Větvice planoucí ve květu tisícerém,

když dlouho v noc jsem stál pod nebes plamenem

vyrušen k blouznění již nejprvnějším šerem,

kde stíny měřil jsem, jak poklesaly v zem,

mou skráni skropila krůpějí rosná tíž.

A na to děl jsem hned: noc má své světel sbory

a rosa sladký pád a slavík ukrytý

svých stesků poklady a jistou vůni bory

jakož i květ i svit svůj podíl určitý,

určitý úděl svůj a přidělenou říš.

A člověk ocítá se mezi dvěma světy,

jej oba táhnou blíž, jej chce pro sebe mít

i skutečnost i sen, chlad, plamen, stín i svit,

aby se v otázkách pověčných chvěly rety,

a člověk vnímá vše, vše rozsuzuje sám.

A v tom jest veliký a v tom je nade všemi

a to jest jeho tvář, rozeznávací tah.

Vše drahou určenou se béře, hvězdic plam,

puzeni nutností jdou ptáci k jižní zemi,

však člověk může stát, jít, volit na cestách.

Svým aspoň účelem vše v tvrdých poutech stojí,

král člověk je však prost a má svůj zdravý cit,

a vášní hlubinu neb ňadro schopné k boji

i jasné vědomí, že přičinlivou dlaní

svou tužbu nejvyšší je si s to ukojit.

Že horu vyvstaví, kde nyní propasť hrozí,

že vody nastaví do sloupů jako v den,

kdy zuřil Faraon a protivníků vozy

sledován středem vln šel chvatně Israel

bez chleba jistého, však za to svoboden.

A opět klesne hned Mont Virgine chlum země,

ten vrchol vrcholů, jak člověk své „chci“ děl;

a v skalní žulnou plec svou paměť může rýt

a živlů mocnostem se na šij postavit,

neb naše otrocké a poslušné jsou plémě.

Již nikdy nezdvihej ku nebi slzný zrak

ni trochu smutný zrak a zasmušené líce.

Nebo jsi víc než květ, než sladce zpěvný pták,

syn boží zajisté, panovat zrozen však,

toužíš-Ii hvězdou být, věz, drahý, že jsi více.