OD PLUHU K SLÁVĚ.

Dlouho ve tmách, v tichu rovů

strádaje jsem živořil,

stokrát sražen ve prach znovu

smutný jen jsem slyšel kvil,

těžké vzdechy s každé strany,

zvonů táhlé, truchlé hrany

zněly v kraj můj utýraný,

krvavý pot s čel se lil.

Po kostech v mé tvrdé zemi

slyšel jsem, jak skřípá pluh,

brázda krve krůpějemi

táhla se jak rudý pruh.

– Práce – smrt! jen ta dvě slova

těžká jakby od olova

napořáde, vždy a znova

dorážela na můj sluch.

„Práce – smrt – nic nad to více!

Stačí tak být člověkem.

Bible drž se, nastav líce,

nesuď, co jest nevděkem!

Volnost jen za apoštoly,

pádné meče sobě volí,

tvůj meč dávno zlomen vpoly

v zápasu tvém odvěkém...“

Slyším, jak ten výsměch výská

z hlubin země – pekla řeč!

Dvakrát hloub mé rádlo stiská

dlaň sevřená v palnou křeč. –

Slyš, tu skřípne rádlo prudce,

zachvěje se jakby v muce,

jiskrou zasrší – a v ruce

držím vyoraný meč.

Byla ho však jenom půle

zcela ve rzi červené;

a v mé oči ustrnulé

na čepeli zlomené

hoří nápis oči slně

v plápolavé svitu vlně

kouzelně a tajuplně:

„Láska“ – slovo plamenné.

Rozuměl jsem v oné chvíli,

nad mečem kdy tich jsem stál,

a když plamen onen bílý

zmučeným mým krajem plál.

Rozuměl jsem – výklad krátký

milovati hrdly, statky

půdu onu, řeč své matky...

Meč jsem opět zaoral.

Práce – život – nové hlasy

z hlubin země zní teď vstříc,

a má paže na zápasy

pne se rádlo třímajíc.

Tisíc stejných slyším hlasů,

plesám s nimi, jásám v žasu,

vítám silnou v lásce chasu,

jež jde rádlem blýskajíc.

Širé vojsko vpředu s pluhem

za krokem krok směle jdem,

a byť stále v znoji tuhém

přece v tempu vítězném.

Každou mez a každou líchu,

kterou v ryčném, divém smíchu

urvalo nám rámě pychu,

zpátky sobě uořem.

Hoj, to třeskne hromu ranou,

až se rádla světu v div

sjedou hnána rukou brannou

v jedno se všech slavských niv,

až jak břitká, strmá hráze

obemknou na svojí dráze

hraničníky blíž i záze,

jak bývalo kdysi dřív.

Klidně pak se vedle pluhu

otka zatkne po práci,

ujme se na českém luhu,

pluh kde v trůn se obrací.

Svobodně, hle, od hor v hory

přes závisti kleté spory

česká píseň v plesné sbory

po vzkříšení burácí. –

A co k tomu vedle lásky

třeba ještě, nač se ptát?

Lásky, lásky, třikrát lásky

k zemi, tu jen milovat!

Za píď z ní a prášek malý,

za kamének vyvětralý,

jež by cizí ruce rvaly,

duší, tělem, srdcem stát!

Na své mezi, na své líše,

u svých vrat a dveří, bran

hrdou šíji zvednout v pýše –

za ránu v tvář deset ran!

Ten mi bratem, kdo z mé matky,

jazyk můj kdo slaví sladký;

každý jiný, vari zpátky,

na rozcestí rozbij stan!

Vedle práce myslitelů

silné paže vztyčit chcem.

Pluh k pluhu, tělo k tělu,

kupředu a rádla v zem!

Myši vranám ku pospasu

do jediné v plachém třasu –

vlasti kytku zlatých klasů

slávy pluhem vyořem.