OD TÉ DOBY

Den léta plouží se, tak horký, líný,

jak zmije lesklá v slunci seschlou travou.

Zde v úvalu kdys mezi žluté blíny

jsem položil se s rozpálenou hlavou

a nohy mezi ostny ostružiny.

Tu čekal jsem: snad přijde, vytrhne mě!

Mne vezme za ruku, já vstanu, půjdu za ní,

zas budu žít. A nepřišla má dobrá paní.

Čert rohatý sem přišel, used’ ke mně.

Ten dobráček, ten hodný, pestře malovaný,

byl jako já a úsměšek mi dával,

jed z blínu vymáčknutý, ostrý, na mé rány.

Z těch dob vždy čert ohnivý, něm a tich,

když rány sypaly se, u mne stával.

Z těch dob můj horký dech a hořký smích.