Od země do nebes!

Kdo posud neviděl mé holubičky krásné,

kdo neviděl ji z vás? Je bílá jako sníh,

jak olše hebký list, den v západu když hasne,

se leskne v slunce paprscích.

Proud vlasů, v kadeřích jenž k bokům až jí splývá,

a každým pohybem se k letu rozvlní,

jak slunce, nezvyklý když zrak se na ně dívá,

až k slzám vždy mne oslní.

Ó kterak zmítá se a svítí zlatou směsí,

když o něj spletený se opře větru chvat.

Sám měsíc udiven se na obláčky věsí

a chví se, uzří-li jej vlát.

Pod brvou jemných řas v snech její duše dřímá,

jak ve hlubině vod spí klid i bouří vztek:

Když zlobí se, tu zřím v nich moře, jež se vzdýmá,

i blesků rudý paprslek;

Však je-li pokojná a s úsměvem dí klidně:

„Pojď!“ Ani měsíc sám, když stoupá nad obzor,

tak jasně nevzplane a neshlíží tak vlídně

se štítů zasněžených hor.

Což útlý malíček, jímž potají mně kyne,

tak bílý, hebounký, jak sníh a malý tak,

že často nevidím, když v stromořadí stinné

mne zve, ač dost napínám zrak.

Pak zlobí se a dí, že nedbám lásky její

a pláče, hněvá se a vzlyká potichu,

až ze vší úzkosti, když vidí, jak se směji,

pak sama dá se do smíchu.

Jsem šťasten! Zda kdo z vás tak hrdě může říci,

že štěstí veškeré, jež rádo sklame nás,

na rtech svých přinesla vám žena bledolící

i s přepychem svých vnad a krás?

A věřte, přátelé, že v strachu vždy se divím,

já drsný, ohyzdný, jak starý satyr sám,

že ať plá noc či den, k těm plamenným a snivým,

k těm velkým očím přístup mám.

A často myslím si, když s nocí v snadné sázce

o zlato červánků a krásu prohrál den,

mně bloudu, snílkovi, o její sladké lásce

a vůni rtů že zdá se jen.

A přec, já blažený! Když spěchám v svitu rána,

bych dlouhým polibkem pel snů ji s hrdla střás’,

tu jako laňka vstříc mi letí udýchána

a dí: „Zda šťastnější kdo nás?!“