Oda k Bohu.

Bože mocný! jenžs tam v samém sobě,

kde se přirození k pádu uchyluje,

v dědičných kde věčnost propastech má sýdla,

kde svá stará roztahuje

nestvořenost nepostižitedlná křídla:

Pane, nechť má předkem Tobě,

jehož tvář mi odsloňuje víra,

hlučně zavzní líra.

Z trůnu, vůkol něhož cherubíni

v blejskavém ti bílém rouše chválu pějí,

kruhy světů tančí podpodnoží jeho,

vidíš, že co usta lejí,

plyne z vřídla upřímného srdce mého.

V této pověčnosti sýni

vůlí tvou y mocý dychám, čiji,

myslím, jsem y žiji.

Pod tvými se Pane křídly kryji.

Milostně mé dodej čitedlnosti mocy,

světla pochopům, a obrazům mým ducha.

Zanechášli? slepé nocy

lenivě mne tíží hrubá mha y hluchá.

Zablejsknešli? vzbuzen čiji,

vidím cosy, bystře pochopuji,

hořím, vylituji.

Láskou tvou se tvory všecky hřejí.

Po svrchované tvé Lásce stále vzdychám;

spusť ji známou ducha mého na pokoru.

Bez ní vadnu, pousychám;

hlava má, jak zprahlý kvítek na uhoru.

Však se, když mžíš rosou její,

mysli rozvinou, jak z poupat lístky,

z jarní ratolístky.

Co, kdy dělná moc, jak slůnce pole,

tvorcy v bystré mysli oheň rozněcuje?

poslušný Vtip všudy, z vysokého práva,

kam chceš koli, dosahuje;

přiněmž jasně letí chvála, ctnost y sláva,

Zapal; v hvězd y já tvých kole

zastkvím, mezy Polelem a Lelem,

ohnivým se čelem.