Oda k jmeninám (svátku) V. U. Slečny M*** z R***.

Dni šťastný, vítej! sláva tobě!

Dnes každý kvítek libě kvěť!

A jako Minky očka obě

Dnes slunce vzejda jasně svěť.

Sem růže poneste a kvítky,

A víte věnce, milé dítky!

Ať zní váš hlásek

Co v máji sedmihlásek,

A v okolí

Les, hora, oudolí

Tvým, Slečno, slavným rozlíhej se jménem,

A stkvěj se v chrámě Kráse posvěceném.

Dnes utěšeně světu kyne

Pán, jehož jasný v nebi byt,

Ten pramen, z něhož věčně plyne,

Sklad divů, krása, duch a cyt:

Dnes dech – a Anděl, s nebe sstoupě,

Se vtělí v libé vabů poupě;

Tu milé lásky

Své vábné strojí pásky,

By sletěly,

A krásné viděly

To děcko, které, když ten dětel slítá,

Je veselým a libým okem vítá.

Ty Milostky Tě vaby svými,

A kouzly krásy osuly,

Že nyní vížeš smysly jími;

Tyť nás dnes právě uřknuly! –

Ký péro, Krásná, nebeského

Opíše záři oka tvého?

To očko vlídné

Kam zablejskne a hlídne,

Vše zotaví,

A oblahoslaví. –

Ten jemný blesk tak outlé blaží duše,

Jak slunečnost a rosa růže v suše.

Již v květu věku letí k Tobě,

Y Ctnost y Moudrost, Bohyně,

A dadí Tobě ozdob obě,

Jak žádné jiné ženštině.

Mohouliž tyto kvítky vzkvesti

Z tak mladé čerstvé ratolesti?

Než kroč kam koli,

Podává Ctnost ti holi;

Cyt hluboký,

A smysl vysoký.

A Moudrost, an Tě libou září mílí,

Ti ostrý vtip a jasný um udílí.

O Krásná! jemná oka záře,

A mladost čerstvo-zelená,

Lič věčně Tvé tak pěkné tváře;

Kvěť jako růže červená,

Svěť jako slunce! – Štědře s nebe

Čest, zdraví, štěstí oros tebe;

A jako čilý

Potůček tichý, milý

Plyň bez žele

Tvůj život vesele!

A po každém Ti kroku vzrosť, co může,

Ta nejpěknější, nejvonnější růže.

Ten co to skládá, spolu skládá

Své srdce v pokornou Ti daň.

O zasmějeli, jakož žádá,

Tvé nebeské se očko naň:

Tuť posvětí Tvůj posvěcenec

Ten pochlebný Ti Krásy věnec;

A vznesa vzhůru

Se k nebeskému kůru,

Tam uhvězdí,

V tom krásném rozhvězdí,

Těch, co tak sladce, líbezně se točí,

Ten páreček Tvých jasných, modrých očí.