ODA NA BOHA

Ó velkosti, Ó dive,

jejž nelze chápati,

Ó božství třikrát lstivé,

Ó pyšná závrati!

Hle rány, tebou ryty,

ze kterých krvácím

a přece znova spitý

se k tobě navracím.

Já miloval tě kdysi

jak nikdo na zemi,

já hmatal tvoje rysy

postřehy za všemi,

spit tebou já se vrhal

do pevných loktů žen,

tvých masek lež já trhal

sám do dna obnažen.

Já miloval tě příliš

nechápaje tvůj chlad,

ty, který chladem šílíš

a nechceš milovat,

vydrážděn musels zlomit

pyšného hrdinu,

jenž do tvých dějstev promít

svých ňader vidinu.

Rozdrcen tvojím kynem

já padl k zemi zpět

polité prázdným stínem,

tam neplál žádný květ,

já tvého soka viděl

a zaslech jeho smích,

jak on já nenáviděl

mdlé činy rukou tvých.

On, jejž ty srazils kdysi,

byl nyní druhem mým,

stesk jeho s mým se mísí,

já v jeho loktech zdřím.

On zemdleného chtivě

burcoval ze mdloby

a svoje zraky tklivě

v mé vetkl útroby.

„Ty zoufáš? – řekl jemně –

Bláhovče bez mezí!

Ó jen se přichyl ke mně,

budoucí vítězi!

Tvé nekonečné hoře

mně dobře známo jest,

byls velký dvakrát hoře.

Co tobě chybí? Lest.

Tys věřil slepě jemu,

který je vrah i kat,

šílenci zločinnému,

jenž nezná milovat.

Tys vzdal se bez výhrady

lupiči tomu. Dík

jsi šeptal ve tvář zrady,

ubohý milovník.

Kdo jest on? Strašný lstivec,

jenž skrytě útočí,

kořistník, lhář a mstivec,

jenž nezří do očí.

Lží jest, co tobě praví,

lží každý jeho čin,

lží jeho pohled žhavý

víc nežli milenčin.

Hle, co jsi ctil. Teď chápeš

svůj nebezpečný klam.

Jsi zralý? Ještě tápeš?

Chceš věčně býti sám?

Tví bratři přeubozí

mdle patří ve svůj skon –

ty budeš jako bozi,

ba větší nežli – on!“

Tak děl a já se přissál

k umlklým jeho rtům,

v tvých božských činů missál

já naplil. Ego sum!

já zvolal do tvých světů

škleb zhrdy na líci,

já smál se v moře květů

i hvězd tak zářící.

Leč běda! Moje zhrda

mne rvala zoufalá,

ďáblova maska tvrdá

se v tvář mi zaťala.

Já nedovedl zříti

bez citu ve tvou říš,

já nedovedl tlíti,

kde ty se přetváříš.

Na sladkých ňadrech ženy

já nedovedl, ach,

zhrdaje, poražený

tonouti v myšlenkách,

já musel znova prahnout

strašlivém po boji,

já musel znova sáhnout

po žití prazdroji.

Ó velkosti, Ó dive,

jejž nelze chápati,

Ó božství třikrát lstivé,

Ó pyšná závrati!

Hle rány, tebou ryty,

ze kterých krvácím

a přece znova spitý

se k tobě navracím!